Pod neot?elým názvem se skrývá soubor p?tadvaceti povídek, jejichž nám?ty originální citlivá autorka Daniela Vacková ?erpala p?evážn? z trampského prost?edí. Smutné i rozverné jsou krátké, p?esto nad?asové úvahy a p?íb?hy. N?kdy docela oby?ejné a n?kdy úpln? zvláštní jsou osudy autor?iných zcela netradi?ních hrdin?, a? už jsou to ?lenové rodiny anebo trampští muzikanti ?i nahodilí známí.

Všechny ale spojuje jediné: láska a úcta k přírodě i k lidem a ke všem nepominutelným  projevům laskavého lidství. Po úspěchu prvotiny Pěší vandr po lidech a lesích i zde navštívíme legendární Ztracenku, potkáme slavné i neznámé muzikanty a půjdeme krajinou našeho mládí.

Dana Vacková o knížce Jedna bosá, druhá neobutá říká:
Po prvotině Pěší vandr po lesích a lidech (kniha o trampech, muzikantech a normálně lidech) mi vyjde druhotina Jedna bosá druhá neobutá. A protože autorka není zas až tak bystrá, tak kniha bude o trampech, muzikantech a normálně lidech. Jak můj nakladatel LIKA Klub říká - kniha se dá koupit v každém dobrém (i internetovém) knihkupectví, na sto procent na všech koncertech KTO, nebo přímo u mne (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.).

Ukázka z knihy:

Příjemné chvíle
aneb
Když hraje 20. míle

Sezení 20. míle neboli  ,,Dvacítky“, jak se po trampsku kapela nazývá,  bývají v Břevnově v hospůdce Na hrádku. No tedy, on je to spíš saloon, a docela veliký. S dřevěnými trámy, připomínající stodolové tančírny z amerických filmů. S tou správnou stolovou úpravou. I ta šikovná blonďatá číšnice se tam dost naběhá. Jednak osazenstvo, které na dvacítku chodí, umí vychutnat své sleziny i pitivo plnými doušky, druhak mají i dobrého kuchaře, takže komu šmakuje, ten se raduje.
Kapela je též sehraná. Hrají už nějaký pátek nestejném složení. Vendula Ježová s blonďatou hřívou a sytým hlasem na kytaru, usměvavý Honza Pumpr na basu (napsal pro dvacítku písničku Krčmář, která ale zlidověla pod jménem Hrbatej), Borek Hadarič na bendžo, co se tváří, jako že má stále něco za lubem. Muzikantským jménem Štraus (které si prý opravdu jeho předci přivezli z Vídně, a za první republiky si ho ,,počeštili“) se honosí kytarista a harmonikář, křestním Jan. Ivan Jozífek, úhlavní textař a skladatel Dvacítky, hraje na kytaru. Je i autorem trháků (Babí léto, Zelený údolí pod deštivým nebem, Romance, Holka vokatá), při kterých zpívá celý sál. Na mandolínku s velkou chutí drnká Franta Vacek. Na housle svá sólíčka často vestoje na stole pro pobavení dam hraje Vláďa Švestka. Ve zpívání se střídají, tak jak to na správných slezinách má být.

Mají i své stálé publikum, tak jak to na správných slezinách má být.
V rohu velkého stolu sedává Jeníček Komada z osady Ztracená Naděje, který si vždy objedná litránek bílého, pokud možno z Moravy, a láhev minerálky, ta z Moravy být nemusí, ta může být klidně z Varů Karlových a vychutnává ten česko-moravský pitný dvojboj a zpívá a zpívá. Dříve to byl on, kdo ,,Dvacítku“ na své boudě na Ztracence vítal při jejich vystoupeních v osadní klubovně. ,,Stůl bráchy“ neboli bratra Ivana Jozífka, Standy je vždy plný a pěje se u něj z plných plic. Tady se na hlasový klid nepeče! A taky konec konců, krev není voda.

Je tu i Honza Kraus, který chřestí kasou, jakmile někdo začne kecat. Nebot´ na slezinách se nekecá, tam se zpívá.
Jedenkrát pozvali na slezinu pana biskupa Václava Malého. Přišel, v pohodě se posadil, s úsměvem vychutnával tóny písničky. Neznalý tradic v polovině písničky pochválil svému sousedovi ,,Dvacítku“, jak jim to šlape. No a už tu byl Honza s kasou a hláškou:
„Pokuta!!! Na slezinách se nekecá - jen zpívá!“  A tak náš milý pan biskup Václav hází do kasičky minci, protože řády se musí dodržovat. Kdyby náš pan biskup viděl, jak Krausík dělá o svatém Mikuláši anděla a jak chodí parádně vymustovanej v nemocničním andělíčku, hned by mu to asi vrátil.
Rád sem chodí i ,,Barevnej“ – Mirek Fiala ( autor písničky Pampa). On i jeho kamarádka Dana se snaží za týden obrazit více slezin, protože pořád se někde něco děje a zpěv je koření života.

Zřejmě si vzal příklad z Pepíčka ,,Buřta“, který na všelikých slezinách vždy vysvětloval:
„Já jsem čtyřicet let ženatý, ale doma jsem z toho byl jen dvacet let, to ostatní jsem strávil po hospodách!“ Opravdu prý stihl v zimních měsících až pět slezin týdně.
Vrabec čili Jirka Hanzal se svou manželkou Píďalkou z osady KOZ jsou také častými hosty Dvacítky. Jejich osadní sleziny (tedy KOZáků) na Chodově mají krásnou, družnou a neopakovatelnou atmosféru, už jen tím, že všichni sedí v kruhu kolem stolu a dohromady si zpívají. Trochu moc se tam na můj vkus povídá do zpívání, ale jiný kraj – jiný mrav  (Krause na ně).

Další návštěvník Dvacítky je Dědek z Firwoodu. Když skončí slezina, on dostane do ruky kytaru a koná ještě ,,dohrávání“ , je téměř k nezastavení! Dovedl by hrát do bílého rána a možná... Darmo mlčet.
Mohla bych vyprávět o historii Dvacáté míle, jak začínali s Láďou Leštinou (čestným členem osady Ztracenka), jeho dcerou Jindrou, nebo o ,,zlaté éře“ v obsazení Luboš Lukeš, Jan Pumpr, Ivan Josífek a Karel Hrubý, ale  to není můj úkol. Já vám chci říci, v čem je „Dvacítka“ výjimečná. Má krásné texty a zpěvné melodie. Tak třeba začátek písně Romance:
Poutníku,  zastav se a přisedni k nám blíž,
ke kruhu kamenů, kde oheň začal hřát.
V plamenech těkavých na chvíli slož svůj kříž,
dlouhý sen barevný pak necháme si zdát.
Vyprávěj o mlhách, jitrem co klesají, paprsky ospalé,
když řežou lesní stín. Povídej o dálkách, co věčně volají
a v očích zmatených pak zaštípe nás dým.

To prostě člověka nutí si vše vybavovat, představovat si. Najednou ty sám cítíš vůni ohně. Cítíš tu únavu a touhu přisednout, mlčky si popovídat.Text dělá s námi to, co s námi opravdová zpívaná poezie má udělat. Ale moc ukradnout si Vaši pozornost není jen v písničkách s příběhem.

Svou poetiku má i jakoby nezávazná písnička Jarní den:
Noci jsou kratší a rána o to sladší,
že ke štěstí stačí nic víc než píseň ptačí.
Zas šlapu cestou, tou cestou, kterou jak svý boty znám
a ta mě zláká až tam k vám.
Tato písnička v tobě skáče a poskakuje, až ti radostí vyloudí smích na tváři, ani nevíš jak. To jsou texty a melodie Ivana Jozífka.
Ale „Dvacítka“ má klidně na rozdávání. Jedinou píseň Honzy Pumpra, kterou znám a vím jistě, že ji napsal je písnička Krčmář. Je mi líto, že jich neznám víc. Vždyť si poslechněte, jak toho krčmáře barvitě popisuje:
Hrbatej byl, čtyři prsty měl, bez berlí ho nikdo neviděl,
karty hrál, až k ránu chodil spát, věčně klel a ženský neměl rád!
Samej steh, jizva anebo šrám, nepřejte si, aby přišel k vám,
všude byl a všechno dávno znal, strašně pil,  přitom se hrozně smál!

Jo, to chce kus talentu, aby ten chlap děsná se před vámi objevil již při odzpívání refrénu. Při slovech: „při tom se hrozně smál“ se začne Honza řečený Ajchman sedící vedle Věrky děsně, ale fakt děsně chechtat. Pointa písničky vyznívá obdivuhodně.
Když jsme se zastavili u tohoto stolu, nesmíme zapomenout, že u něj jsou většinou usazeny milé ženy milých pánů muzikantů. Bez těch by slezina nebyla tím čím je. Ono to opravdové srdečné fandovství se většinou tvoří doma, v rodině, a je moc pěkné sdílet je někým blízkým.
Písnička s názvem Zelený údolí pod deštivým nebem nás pozvala na palubu lodi plující z Irska do země zaslíbené jménem Amerika.
Mnoho z nás po roce 1968 a zejména po politickém ochlazení v letech sedmdesátých přemýšlelo o emigraci. Šedivé, dusné období nutilo vážit možnosti. Ale každý, každičký z nás musel pomýšlet i na důsledky. Co „moje svoboda“ udělá s těmi mými blízkými, co zůstanou? Kolik je to bude stát perzekucí, výslechů, ztrát zaměstnání? (Bráchy syn se nedostane na školu. Bože, a co máma, vždyť ta se upláče. A já? Co já? Neumřu tam steskem?) Být tam svobodný pro mne znamená nevidět nikdy ty moje milé lidičky, které teď beru jako samozřejmost, mezi které chodím si zazpívat, s kterými jsem na osadě vyrůstal. Tím, že to vše tenkrát díky Železné oponě bylo navždy a nikdy jinak, se rozhodnutí utéct do svobody měnilo v rozhodnutí uvrhnou do trvalé nesvobody své nejbližší, své drahé. Jo, měl to ten Bolševik zrůdně systematicky vymyšlené.

Nikdo nezná, co chystá Nový svět nám,
jenom jedno však jistě už vím...
Svý přání že musím hodit hlubinám,
Irsko už víc nespatřím.

Myslím na to mé Irsko, které nese jméno Česko. Jak jsem své sny zkoušela hodit hlubinám a pak lovit z hlubin. Jak jsem věděla, že v emigraci, ač ve svobodné zemi, bych se každý den  budila s pocitem vězně ve vlastním těle. Tak jsem nikam neodjela a přežila zde léta sedmdesátá i osmdesátá.
Jednoho dne jsme vyměnili šeď za naději. I tom jedenkrát bude psát Jozífek  písničky.
Ale to už kluci z „Dvacítky“ hrají Nižný  Novgorod a já vím, že je to šlusovka. Za měsíc se tady Na hrádku, v saloonu s dřevěnými trámy při dobrém moku zas všichni sejdeme.