Nohybská kultura v letech 1976–1985
Vzpomínky muže v pozadí, tak by se dala charakterizovat knížka Ivana Dvo?áka o koncertech a kulturních akcích, které po?ádal pod hlavi?kou t?lovýchovné jednoty Nohyb. V doslovu léka?e Radkina Honzáka najdeme dokonce termín „nepatetické memoáry“, který p?esn? vystihuje nenápadnou osobnost autora, jenž popisuje sv?j každodenní únavný boj s ú?ední mocí socialistického ?eskoslovenska o možnost uspo?ádat koncert, p?ipomenout fanoušk?m dílo Voskovce & Wericha & Ježka nebo jen sejít se ve?er s trampskými bardy Mikim a Wabim Ryvolovými. Svoji druhou, bytostn? soukromou, válku vedl Ivan Dvo?ák také denn?, a sice s vážným onemocn?ním.

Spokojení a nadšení diváci obvykle uměli vytušit jen zlomek doslova nadlidského úsilí, které stálo za zorganizováním koncertu známých písničkářů ze Šafránu nebo Spirituál kvintetu, mladší zase již nikdy nepochopí, kolik naprosto nezodpovědných, zlých a většinou jen předem zbabělých lidí pomáhalo udržet v chodu komunistickou představu o kultuře. Ivan Dvořák dělal vše z pouhé lásky k muzice a jedinou odměnou mu přitom bývaly letmé pochvaly návštěvníků či hudebníků.
Součástí knihy jsou fotografie a plakáty z autorova archivu, nakladatelství do knihy zařadilo formou přílohy i příležitostné tiskoviny, které TJ Nohyb vydával pro návštěvníky svých pořadů a které patří v soukromých sbírkách pamětníků k ceněným a opatrovaným dokumentům.


AUTOR
Ivan Dvořák se narodil 1. března 1946 v Praze. V roce 1960 začal studovat na střední průmyslové škole stavební, pak pokračoval ve studiích na Stavební fakultě ČVUT, kterou dokončil při zaměstnání v Projektovém ústavu dopravních a inženýrských staveb, kde pracoval napřed jako konstruktér a později jako projektant v silničářské skupině. Poté krátce pracoval jako investor u památkářů, dále jako geodet. Následovalo několik technicko-úřednických postů. V mládí se zabýval sportovní gymnastikou, ve které dosáhl (nejnižší) druhé výkonnostní třídy dorostu. Mezi jeho koníčky patří, nebo spíše patřil, tramping a od roku 1984 psaní. V roce 2005 mu nakladatelství Samuel vydalo knížku Report, která pojednává o životě české židovské rodiny po druhé světové válce. Od roku 1974 je Ivan Dvořák ženatý s manželkou Jitkou. Mají dvě děti, Markétu a Ivana.


NAPSALI O AUTOROVI

Ivan Dvořák se časem vyloupl z Nohybu a oslovil mě jako kapelníka Spirituál kvintetu někdy tuším počátkem sedmdesátých let. I později jsme akce s Kvintetem domlouvali vždy my dva mezi sebou. Většinou šlo o veřejné koncerty, časem situované převážně do Městské knihovny v Praze, někdy ve spolupráci s dalšími účinkujícími (Merta, Nerez, Voňková aj.). (…) Největší a také nadlouho poslední Ivanovou akcí s námi bylo právě zorganizování našeho koncertu k „dvacetinám“ roku 1982 v Lucerně. (…) Odměnou mu přitom bývalo pár pochvalných glos, jako ta od jeho švagra po tomto koncertu: „Ivane, gratuluju ti, v této branži většího úspěchu už nemůžeš dosáhnout. I kdybys přitáh toho kluka židovskýho Dylana…“
Jiří Tichota

Já si právě pamatuju jen ty jeho pořadatelské aktivity. Hlavně dva neuvěřitelné koncerty, které jsme díky Ivanovi mohli mít v Městské knihovně v Praze, a taky to, jak vydával v programech naše a Mertovy texty, když nikdo z nás nesměl v Praze hrát. Zatímco někteří pořadatelé se nám báli zavolat a říci, že u nich hrát už nesmíme, on dělal, jako by se mu nic nemohlo stát. A to klidně mohlo. Lidé jako on, to jest ti, kteří nebyli veřejně známí, riskovali mnohem víc než ti, jejichž jméno veřejnost znala. A Ivan to jednoduše ignoroval a dělal si, co chtěl. Moc si ho za to vážím a obdivuju ho.
Jan Burian

Nepatetické memoáry Ivana Dvořáka připomenou nám – kteří jsme to zažili – dobu, proti níž bylo Jiráskovo Temno kulturní selankou; těm, kteří se narodili později, pak ukážou v pravém světle, jak vypadal ten nejhumánnější ze všech možných systémů a jaký byl jeho postoj ke kultuře. Z textu je patrné, kolik doslova nadlidského úsilí stálo třeba jen takové jedno „uspořádání koncertu v Městské knihovně“ – z dnešního pohledu zcela formální záležitost.
Ale stres si nakonec zákonitě vybral svou daň. Nebyla příjemná. Její splacení jsme Ivanu Dvořákovi dlužni a jsem rád, že editorský počin nakladatelství Galén přináší první splátku. Pomník by autorovi nesedl, naše vděčnost ano. Tímto mu děkuji a věřím, že nezůstanu se svými díky sám.
MUDr. Radkin Honzák, CSc.

UKÁZKA

Následoval dlouhý potlesk, potom Jiří Černý řekl: „Půjdeme domů, já jenom tomu pánovi z centrály řeknu, že jsme dotelefonovali.“ S centrálou ale nakonec mluvil zvukař pan Kučera, a protože tento hovor už nebyl zesilován, jeho obsah divákům přetlumočil. Spojovatel, se kterým mluvil, panu Kučerovi řekl, že se v ústředně na rozhovor s Voskovcem „napíchli“ a že ho tam všichni poslouchali. Na zvukařovu otázku, zdali byli jediní, co se „napíchli“, pochopitelně žádnou odpověď nedostal. Na závěr spojař z telefonní centrály popřál všem v sále příjemný zbytek večera.
„Voskovec nám přál, centrály nám přejou…“ řekl pan Černý a když utichl smích v sále, tak dodal: „Zítra budeme pokračovat v roce 1936.“ Jindřich Kučera pustil Hej Rup na rozchodnou, a to byl defi nitivní konec druhého dne Festivalu V+W.
Slyšet živě Jiřího Voskovce byl veliký zážitek. Podle mého názoru obsah telefonního hovoru nebyl podstatný, důležité bylo, že jsme Voskovcovi dali najevo, že není v Čechách zapomenut. Ještě poznamenám, že Jiří Voskovec mluvil krásnou češtinou bez akcentu, jako by tu žil mezi námi.

(...)

Ta pouhá půlhodina v kanceláři u dr. Trojana byla jednou z nejkrušnějších v mém životě. On měl hlavní slovo, my jsme jen umírněně reagovali na to, co řekl. Já i Aleš jsme hráli údiv, proč by neměl být povolen jazzový koncert, přitom jsme dobře věděli důvod obstrukcí. Bolševik neměl rád jazz, protože správně tušil, že ani jazzoví hráči, ani jazzoví fandové nikdy nebyli stoupenci jeho režimu. Museli jsme si vyslechnout starou Trojanovu písničku
o tom, že kulturu v Praze mají dělat kulturní instituce a ne tělovýchovné jednoty. Replikovat kalokagathií, řeckým ideálem souladu tělesné i duševní krásy, jsem v tu chvíli nepovažoval za taktické. Řekl jsem mu, že skutečnost, že povolení z jeho úřadu stále nepřicházelo, jsem považoval jenom za procedurální zdržení a že vzhledem k velikosti Lucerny jsme museli už předat vstupenky do předprodejů, takže v době našeho jednání byla z poloviny vyprodaná.
Napínavé jednání skončilo pro nás úspěšně, nakonec dr. Trojan produkci povolil, ale s nepochopitelným dovětkem: „Neplakátovat.“ (...) Se skřípnutým hlasem, jako bych se přiznával k velkému hříchu, jsem Trojanovi řekl: „Víte, nám už nějaké plakáty visí…“ On zamžoural a sykl: „Máte ten plakát s sebou?“ Odpověděl jsem: „Ano,“ a rozprostřel jsem ho na stůl. Dr. Trojan na něj pohlédl a řekl nezapomenutelnou větu: „To kdyby soudruzi viděli, tak by se jim udělalo špatně.“

(...)

Potřetí zazněl gong, v sále se ztemnělo a koncert začal sborovým zpěvem písně Zelené pláně, která za dvacet let působení Spirituál kvintetu v Čechách zlidověla. Novinář František Horáček ve svém článku v hudebním měsíčníku Melodie uvedl: „Zelené pláně, archaický evergreen, spolehlivě naladil na notu ‚rodinného‘ vzpomínání. Slavilo se, jak se patří – ne zdravicemi, ale zpíváním.“ (...) Přiblížila se půlnoc a Dušan Vančura v roli předzpěváka začal velebně: We shall overcome… Přidal se největší kvintet na světě a sbor diváků Lucerny. Znělo to čistě, vroucně a zároveň mohutně. Podle zavedeného zvyku se nejdřív zpívala anglická verze a potom česká. Jednou budem dál, já vím, takhle optimisticky měl galakoncert skončit. Jiří Tichota za potlesku diváků upozorňoval na to, že už je pokročilá hodina, když tu neznámý divák vykřikl: „Rosu!“ Všem bylo jasné, že si přeje, aby ještě zazněla Rosa na kolejích Wabiho Daňka. „Rosa“ nepatřila do kmenového repertoáru skupiny, přesto bylo přání splněno. Po téhle trampské písničce mělo svou logiku, že se mluvčí dnešních oslavenců rozloučil s publikem pro něj netypicky: „Ahoj!“, na což se mu dostalo mnohohlasé odpovědi jako na Portě. Spirituálfest skončil. Jen po málokteré produkci jsem byl tak bezvýhradně spokojen jako 29. září 1982.

Více na: http://www.galen.cz/