S rozmachem vydávání vlastní tvorby na CD, nebo prezentováním na internetu, by měl vznikat celkem logicky přetlak v šuplících, protože ne všechno se dá použít pro vlastní potřeby kapely, nebo své. Při tvorbě zkrátka vzniká i něco, co je sice třeba dobré, ale zrovna se to nehodí do na právě vznikající album…Pak nastává problém, kam s písní. A není to zrovna jednoduché, zavolat potenciálnímu interpretovi a sdělit mu, že pro něho mám písničku, bez textu a  aby si pro ni přijel, že je skvělá a přesně pro něho…:-))

Každý kdo napíše písničku, by si ji měl ochránit, aby mu přinášela zaslouženou odměnu a taky, aby o ni nepřišel ve víru hudebního pirátství. Není to tak těžké a v současné době to jde jak inkoustem, tak elektronicky.
Jde o to, že písnička opatřená textem, ale i bez textu se prvním zveřejněním stává křehkou květinou, která buď může kvést den, týden a nebo hodně dlouho, tedy několik let a nebo se stane nesmrtelnou . A i kdyby se zdálo, že uschla, tak se jednoho dne zase probudí k životu a může žít další celé století. A to je potom trefa.

je profesní organizace, která zastupuje autory a inteprety na institucionální úrovni. SAI podporuje mnoho hudebních projektů a je již několik let významným partnerem Českého národního finále Porty. V roce 2010 oslavil jednadvacetileté výročí činnosti a podpořil jak folkové tak jazzové, alternativní, nebo rockové hudební projekty.

Typický letní den jednasedmdesátého: ráno sedám za volant, natankuju za padesátikorunu plnou nádrž a vydáváme se za tipem. Jak ubývá času, chytáme se i stébla: malé kulturáčky a plácky za nimi, koupaliště, amfiteátry a letní kina nebo jiná stráň.

Příběh, že Porta v Ústí skončila, je dvouverzový. Ta první obecně rozšířená verze hlásá, že festival v Ústí zakázali. Což nebylo v té době nic nepředstavitelného.

Vyjařilo se a my si s Hankou 29. dubna 1971 kupujeme auto. No dobře, auto. Tahle věc má pro další vývoj žánru zásadní význam. To auto není ledasjaké. Jednak je naše první a jednak je to pohřebák. Fakt. Sice už ztratil havraní glanc, ale černá stále viditelně prosvítá pod štětečky a dřívky opravovaným novým lakem.

Vidím blbě asi tak od deseti let. Předepsali mi brýle. Obroučky byly levné a strašně ošklivé. Nosil jsem je v kapse do kina a nasazoval si je, až když se zhaslo. V kině to jinak nešlo, většina filmů byla s titulky, dokonce i ty ruské.

Vyšlo první číslo obměsíčníku FOLKHISTORY. Je to mladší sourozenec už zavedeného „kolegy“ Rockstory. Každé číslo bude mapovat jeden rok historie folkové (a samozřejmě také country a dalších příbuzných žánrů) scény doma i ve světě. Na první číslo vyšel rok 1988.