Dálka je pojem velice relativní. Co člověk, to jiný pohled. Pro některé jedince je překonávání i těch největších dálek zanedbatelné, naopak jsou mezi námi tací, pro které je dálka i hospoda přes ulici. 

Určitě se každý z nás alespoň jednou v životě oddal snění a vypravil se do romantických, vzdálených míst. Sníme nad plakáty a fotografiemi azurového moře u bílé pláže, nad kterou se kloní ztepilé palmy, nikde ani živá duše. Ráj toť na zemi. Takový únik z reality, málokdy splněný sen. A z našich zeměpisných šířek je to vskutku velká dálka.
Četla jsem kdysi úchvatné knížky od cestovatele a dobrodruha Thora Heyerdahla, pro kterého dozajista žádné místo na světě nebylo dostatečně daleko.

V jedné z nich se rozepsal o svém návratu k přírodě a rozhodl se žít na jednom z polynéských ostrovů tradičním způsobem, bez civilizačních vymožeností. To byla velká odvaha. Knížku jsem tzv. zhltla i s obalem a moc pěkně se při tom snilo.

I vyvodila jsem z toho závěr. Zdolávání dálek, těch opravdových, chce notnou dávku dobrodružné povahy, okořeněnou povědomím o zdolávaných destinacích, jazykové vybavení a konec konců i tučné devizové konto. A vzhledem k tomu já, a mně podobní, kteří nesplňujeme tato kritéria, zůstáváme u snění, idealizujeme si vzdálená místa a tiše, či hlasitě, obdivujeme ty, kteří na svých výpravách dálky zdolávají. Všem těmto přeji hodně štěstí na cestách a nám ostatním ničím nerušené sny.

Vaše Marc