Žít ve vzpomínce znamená žít dvakrát. Martialis

S v?kem tohoto po?ínání p?ibývá. Nedávno, když jsme si s kamarády povídali o dovolených na vod?, jsem si zavzpomínala na událost, která se stala zhruba p?ed t?iceti lety. Takhle hozená cifra na papír m? až šokovala. Ale jest tomu tak.

Tehdy jsem se účastnila se svou rodnou skupinou Louisiana natáčení televizního hudebního pořadu o vodácích. Vše se odehrávalo na Veslařském ostrově v Praze. Vize pana režiséra Adamce byla velkolepá - na břehu hraje skupina a za ní na vodě krouží tři sportovci v kajacích, vybraný jedinec připluje blíž ke břehu a předvede výstavního eskymáka. (Pro nevodáky vysvětlím, že se jedná o obrat pod vodu a z vody).

Tak se taky stalo. Připlul blíž, předvedl první část obratu, kdy se otočil hlavou pod vodu, dnem lodi vzhůru. Kamera jela, my hráli a zpívali, ale druhá část obratu, ta podstatná, se nezdařila. Pozorovali jsme snahu, ale nevynořil se. Zdálo se mi, že to trvá celou věčnost. Pak přispěchali na pomoc další dva vodáci, kteří kolegu vytáhli, nechali ho vydýchat a oschnout, nu a povel pana režiséra byl neúprosný - znovu! Kamera jede, skupina hraje a zpívá, vodáci krouží, jeden připlouvá blíž do záběru, první fáze obratu dobrá, druhá se opět nezdařila. To celé se opakovalo ještě dvakrát.

Naprosto nevhodný den pro eskymáky. Nebudu podrobně popisovat reakce všech zúčastněných a pana režiséra. Prozradím jen, že morálka byla už natolik nahlodaná, že jsme se pak už jen smáli a daly se použít pouze první záběry. Pan režisér opustil svou vizi sportovního výkonu a propustil eskymáckého eléva do domácí péče. A ten, jsem o tom přesvědčená, na tento zážitek také vzpomíná dodnes.

Večer ve veslařském klubu jsme to všichni svorně spláchli ohnivou vodou, té vltavské bylo toho dne dost a dost.

Jen vzpomínejte, přátelé, je to jedno z koření života a dokud si něco pamatujeme, žijeme!

Vaše Marc