Úsm?v a smích jsou brána a dve?e, jimiž se m?že dostat do ?lov?ka mnoho dobrého

Ch.Morgenstern

Myslím si, že bychom se měli do všeho počínání vrhat s úsměvem, navzdory okolnostem, navzdory tomu, že mnohdy i svádíme boj, který není právě k smíchu. Bohužel, nepřátel různého typu máme kolem sebe mraky, byť na první pohled nejsou identifikovatelní. Mohou být nepřátelé mezi přáteli, nepřátelé vyznání, ať už jakéhokoli, nepřátelé našeho zdraví, ti nejzákeřnější. S těmi, pokud přijdeme do kontaktu, je boj asi nejobtížnější, nejvysilující a je nadlidský výkon se při tom usmívat. Boj s rakovinou má všechny atributy. Bývá nekonečně dlouhý, jakoby se člověk pustil do křížku se stíny, kdy není zprvu nic hmatatelného. Postupem času se zhmotňují plíživé příznaky, začíná vnitřní boj...

Chtěla bych vzpomenout mou maminku, která ten svůj před lety prohrála a během něj jsem vídala, byť bolestný, ale přece jen úsměv. Vzpomenout svou kamarádku, která pořád bojuje a mnohdy s úsměvem, který bývá poznamenán utrpením. Vzpomenout všechny statečně bojující s tímto zákeřným nepřítelem. Trpím s nimi, cítím s nimi, moc bych chtěla pomoci, ale jsem bezmocná.

Prý stačí úsměv. Přenáší se jím soucítění, odlehčení, zapomenutí, aspoň pro tu chvíli. Je to nejmenší, co trpícím můžeme nabídnout, nic nás to nestojí. Jen vždycky vyjít vítězně ze svého vnitřního boje, který se odehrává někde hluboko v naší duši, v naší mysli. Chce to zapudit hned v zárodku myšlenku, že to bude působit jako přetvářka, malinko povytáhnout koutky úst směrem nahoru, mluvit o věcech běžných, o společných zážitcích, ne o blbostech a za každou cenu. A účinek je viditelný.

Usmívejme se, přátelé, rozdávejme tím kousek sebe tam, kde je "úrodná půda", neb nevíme, kdy budeme totéž potřebovat my.

Vaše Marc :-)))