Romantika je nemoc

„Boj o spravedlivý svět je velká iluze, ale musíme usilovat, aby se ta iluze proměnila ve skutečnost!“ Hezký citát. Dnes je jakákoli zmínka o pravdě, spravedlnosti, čestnosti, poctivosti, věrnosti důvodem k pousmání. Zní staromódně až komicky.

Zavání příběhem Tří mušketýrů a zásadami Rychlých šípů. Dnes platí jiná rčení: „Ber, dokud můžeš! Prachy nesmrdí!“ Nedávno jsem zaslechl větu: „Optimismus je povinnost!“ Tolik nadsazený a nepochopitelný výrok jsem neslyšel, co jsem živ. Chápu, že se člověk nesmí utápět v bezbřehé beznaději a poraženectví, ale nedovedu si představit nemocného člověka, opuštěného, podvedeného, jak optimisticky jásá s transparentem „Optimismus je povinnost!“ Vím, že jsou lidé, kteří ctí staré humanistické hodnoty a dokáží pomoci slovem i činem. Vím, že jsou ještě ti, kteří se nedají chytit do komerční sítě, kteří neskáčí na špek politickým manipulátorům…

Ctím je jako zázraky přírody a lituji jejich čel rozbitých o zdi nepochopení. Co je svět světem, písmáci píší romány o lidském konání. Obsah stále stejný. Nikdo ještě nenalezl recept, jak ten náš svět, vlastně nás lidi, napravit. Jak přivést stádo ke studánce s čistou vodou, opuštěným nabídnout chléb a domov. Vytvořili jsme si bájný svět, pohádky plné moudrých králů a laskavých skřítků proto, abychom zakryli hořkou pravdu. Jestli jsem nalezl návod, jak šťastně žít? Nevím. Věřím těm krásným pohádkám, věřím, že je někde kolem nás Ten, kterému říkáme Pán Bůh. Slyším strážného anděla: „Ještě se ten Svět otáčí, ještě se neroztrhl na tisíc malých kousků. Jsi ještě tady na Světě. Máš kolem sebe ty, které máš rád, a oni mají rádi tebe. Usměj se! Podej ruku těm, kteří, jako ty, tonou v nejistotě.“ V té chvíli se omlouvám za odsouzení výroku: „Optimismus je povinnost.“ Patří do pohádek, ale někdy se dá číst.