Pohledy do minulosti

Kdybych neprožil své mládí v kladenských zaprášených uličkách, kde za hradbami duněly stroje oceláren, na haldách se chvěly akáty plné popílku, kde se na poličce choulily potrhané dobrodružné knihy a omakané rodokapsy, nikdy by nevznikly mé knihy, nikdy bych nepoznal, jak chutná periférie, jak je těžké být odsunut na pátou kolej.

Právě to mě vybízelo a hnalo, abych vnímal více každou chvíli a potom ty vjemy proměnil v texty, fotografie, básně, písně a knihy. Život v montérkách za dráty v kladenských hutích byl pro mě největší inspirací. A nesmím zapomenout na řeku Berounku, u které jsem se díval do obrazů ohně a snil, že jednou uvidím oceány a kontinenty.

Díky, Pane Bože! Splnil jsi mé přání! Dál chodím svým Kladnem, popíjím kávu v barech, v hospodách a v kavárnách panelákového sídliště. Pán Bůh mi dal nějaký talent, po tatínkovi jsem zdědil básnickou múzu, po babičce Kristýnce lásku k Božím cestám a po mamince Božence občasnou pokoru.

A cíle? Žádné nemám! Jsem rád a děkuji životu za to, co mi dal. Od čtrnácti let jsem byl dělníkem ve škole života. Ta škola byla drsná a krásná zároveň. A dělníkem práce jsem zůstal dodnes. Nikdy jsem se za tu svou školu nestyděl. Naopak. Poznal jsem mnoho dobrých lidí u nás i za oceány a chleba mi chutnal všude stejně. A tu moji romantickou trochu dobrodružnou káru vždy pomáhala táhnout Jarmila. Když mi řekla nedávno jedna moudrá dáma, že jsem šťastný člověk, bez váhání jsem odpověděl: „Ano, jsem!“ Ta dáma se na mě zkoumavě zadívala a ještě dodala: „Ovšem, jestli nezakrýváte svým optimismem vnitřní smutek?“ Přiznal jsem, že někdy ano, ale, také jsem jí řekl, že mne udivilo, že mě považuje za optimistu. Usmála se a podotkla, že optimista se nemusí za každou cenu smát, a ještě mi vysvětlila, že optimistou může být i smutný člověk, který svým smutkem neotravuje ostatní. Přiznám se, že tento výrok jsem dodnes nepochopil. Kterým textem nebo básní ze své tvorby bych se loučil před závorou poslední? „Až půjdete ze hřbitova někam pít, dejte si za mě taky skleničku, jenom své ženě chtěl bych říct: Zůstaň pak se mnou chviličku…“ Neznám většího umělce, nežli je les a příroda, neznám krásnější cestu, nežli jsou pěšiny do tichých lesů. Pohled do vln Staré řeky Berounky, která se vine křivoklátským krajem, je pro mne dotekem mládí a odvátých snů.

STARÁ ŘEKA
Josef Fousek

V soumraku plachtu na obzoru ztrácím
Nad Starou řekou stoupá dým
Všem štvancům, kteří ve tmách tonou
Svůj všední příběh vyprávím

Do silnic vtiskly moje boty
Klukovskou víru v lepší Svět
Proč chrámy pravdy lidé boří
Já přestával jsem rozumět

Siréna ječí pískání gum
schody a výtah zbouraný dům
obrázek táty s regálem knih
na zdi je křídou značený Jih
probodlé srdce v něm Mám tě rád
bojím se lidí, neumím lhát

Z připravované knihy Josefa Fouska Fejetony z omšelého saka (2018)