"Mám mnoho chyb a nešvarů. Proto píši knihy, fejetony, epigramy a aforismy. Není to kritika. Je to místy i má zpověď."

Často jsem si říkal, co asi udělám, dočkám-li se konce století, které otevírá cestu do dalšího tisíciletí. Opiji se jako čuně? Budu házet dělbuchy z okna do ulice? Budu volat: "Sláva!" a objímat se i s těmi, kteří mi kazili život v století minulém? Budu telefonovat svým přátelům doma i ve světě? A uběhlo jedenáct roků a máme rok 2012. Všechno je jinak. V uplynulém roce jsme s moji ženou Jarmilou skromně oslavili 11. 11. 11 50 let společného života.

Naše Silvestry byly a jsou poklidné a téměř melancholické. Ačkoli jsem prožil ve svém bouřlivém životě mnoho peripetií a byl strůjcem nespočetných opileckých akcí, kdy se Silvestr slavil uprostřed horkého července, v ten pravý den, kdy se svět veselí a zapomíná na nesváry, na rozdílná božstva, na barvy své pleti a praporů, kdy jedinými děly jsou šampusové láhve a nosítka jsou obtížena nikoli zraněnými z bojišť, ale opilci a adepty na operace přejedených žlučníků, - v ten den a v tuto chvíli, mne přepadá smutek nad odešlým rokem. Stávám se sentimentálním starým mužem, hledím do nekonečné řeky, která každým rokem odnáší jeden rok mládí a nespočet dobrých i nevlídných vzpomínek. Přesýpací hodiny zkracují kroky, vpíjím se do měsíčního světla, bílá silnice a ojíněné stromy mne kolébají v náruči tiché apatie - a přesto, že klouby deptá artróza, že vržou a bolí ploténky v páteři, v ústech se procházejí mezery ztracených zubních velikánů, na poškrábaných brýlích jsou odlesky pohledů mladických lásek, jizvy by-passu se ozývají, boxerský přeražený nos připomíná touhu po slávě, vlasy holubí šedi podobny starým strunám zjizvené kytary, na které zkameněly tříakordové písně trampské romantiky.

Frajersky mávnu rukou nad odešlým časem, pozvedám sklenku moravské Frankovky, přiťukávám si s Jarmilou, s vnoučátky, se svou rodinou, na ta nejkrásnější slova: Na přátelství, na lásku, na to, aby všichni slušní lidé na světě byli vidět a znát, připíjím na laskavost a přeji sílu těm, kterým svíce komíhá, připíjím na ty, kteří v ráji nebeském popíjejí mléčnou lihovinu v Baru U svatého Petra, připíjím na moudrost. Držím palce těm, kteří vyplouvají na té zpuchřelé, bouřemi historie poznamenané bárce, kterou jsme my, minulé generace, ozdobili plachtami pověr, svárů, závistí a věčnou nespokojeností. Přeji těm plavcům do nejistoty budoucího století, aby nám odpustili naší věrolomnost, hloupost a zpupnost.

Posílám pozdravy do celé naší vlasti, do Evropy a za oceány, kde jsem našel ušlechtilé přátele. I když se už nespatříme, naše srdce vytvořila most, který ani čas nerozboří. Přeji nám všem, pokoru a radost z každého úsměvu, který není výsměchem, z každého setkání, které potěší na duši. Buďme k sobě zdvořilí a vlídní, nebuďme lakomí, pomáhejme těm, kteří si dobrého slova i činu zaslouží. Nezapomínejme na nemocné a na ty, kteří tonou v samotě. Nestyďme se říkat tu nejkrásnější větu z lidského slovníku: "Mám tě rád!"