Letošní rok je specifický z mnoha důvodů, mimo jiné i proto, že zahrnuje dvě výročí se vztahem ke jménu Wabiho Ryvoly. 27. února uplynulo 25 roků od data, kdy Charon odvezl Wabiho na své loďce z našeho pozemského světa a 4. dubna by se Wabi dožil 85 roků.

S jeho předčasným odchodem jsem se nikdy pořádně nesmířila, ale tak nějak zůstával s námi díky písničkám, které žijí dál svůj svébytný život mezi kamarády, u ohňů, na stezkách, na rozhlasových vlnách i frekventovaných nahrávkách. Na druhé straně se snažím představit si Wabiho jako pětaosmdesátiletého chlápka a nejsem si jistá, jak dalece jsou moje představy vůbec reálné.

Nicméně při poslechu jeho písniček – pravda je, že se hrají často, a to nejen v trampských kruzích – si vybavuji vzpomínky na chvíle, kdy jsem tu kterou z nich slyšela poprvé nebo o nich s Wabim diskutovala. Dodnes mne uchvacuje jejich lehce drsný styl, za nímž vždy vykukuje citlivé pochopení a jedinečná barevnost a plastičnost slovy vykreslovaných obrazů a dějů. Jeho písničky prostě lidi vnímají nejen sluchem, ale cítí je až někde mezi čtvrtým a pátým žebrem.

Wabiho písničky byly navíc svým způsobem i určité vize. To by se dalo dokumentovat na řadě jeho textů, ale nejvíc jsem si to uvědomila při jedné z jeho nejznámějších písniček – Letokruhy. Napsal ji někdy v roce 1982 a kromě Paběrek ji věnoval i Lampovi, který už také sedí na nebeském kempu Wabimu po boku. Ale právě on byl mezi těmi, kteří tuhle píseň hráli na světovém potlachu v Kanadě na Bush River v roce 1998. Ty ohně, kolem kterých jsme seděli, skutečně plály pod ledovcem a kouř opravdu voněl smůlou z kanadských sosen. A všichni jsme mysleli na ty, kteří už s námi do tohohle kruhu nikdy nezasednou.
A co víc? Díky kamarádům z Kanady by předloni uzavřená éra světových potlachů měla pokračovat v příštím roce setkáním trampů z celého světa opět na Bush River, a to pod názvem Kanadské letokruhy. Otevřenou otázkou ale zůstává, zda vývoj situace nám dá šanci tohle setkání vůbec uskutečnit.