V klubovně Docela velkého divadla v Litvínově pokračovala série hudebních večerů, které pod názvem Setkání u Strandi pořádá Luboš Stráník.
První hosté mimoděk připomněli slavnou scénku s Ivou Janžurovou, která prodává lístky na filmové představení člověku, který názvy filmů bere doslova. Pražská skupina se sice jmenuje „Ve čtvrtek v pět“, ale v Litvínově hrála v pátek a od sedmi…
Zpěvačka a spíkr skupiny Lucie Slámová vysvětlila narvanému klubu, kam přibyla spousta židliček (ale stejně jediné dvě volné se schraňovaly pro účinkující), proč se tak jmenují, informovala o repertoáru, ale nezapomněla ani na svou migrénu, dyslexii nebo zapomínání textu, a tak měl klub o zábavu postaráno a velký potlesk se rozrůstal každou písničkou o juchání, Umí! a ozvalo se i Bravo!
„Čtvrtci“ pojednali koncert jako velkou cestu, začali Cestou mraků, pokračovali Benátkami ze 16. století, Lucka připomněla, jak si na jednom koncertě nemohla vzpomenout na název další písně, a když jí Cimbura ve snaze pomoci vyzýval „Tak vzpomínej!“, dala se s ním do debaty, než přišla na to, že tak se jmenuje písnička…
Songu Taková písnička, který jim napsal Jarda Budil z Panelákových fotrů, říkají pro lepší zapamatování Tanková písnička, ale mají i celkem smutný song, který Lucka napsala po tragické smrti svého kamaráda, nebo rokenrolový nářez Divný pták, údajně nejrychlejší i nejkratší číslo repertoáru, ovšem dlouhé podle toho, jak hrají.
Nečekaný zážitek připravila písnička Jakou moc má noc, protože pouhá pětice muzikantů – tři kytaristé, jedna flétnistka s elektrickým nástrojem dívčího jména EWI (Elektric Wind Instrument), příčnou flétnou, dvěma klasickými flétničkami a zpěvačka s kupou perkusí vytvořili tolik muziky a tak nádherné hudební plochy, že člověk zapomínal, že je v divadelním klubu, a připadal si jako ve Smetanově síni pražského Obecního domu. Však to také posluchači patřičně ocenili a odměnili.
Závěrečná píseň se sloganem: „Budu si zpívat na celý svět s touhletou kapelou ve čtvrtek v pět!“ ale nebyla poslední, museli přidat přídavek Svítá.
Druhým hostem večera bylo duo Petra Vašina a Míša Mádlová, velmi optimisticky vystupující muzikanti, kteří však zaujali velmi pesimistickým repertoárem. Petr přidal ke kytaře znamenitou foukačku, Míša ke své kytaře výrazný alt a v závěru vystoupení vyměnila kytaru za ukulele. Poslední píseň však už byla optimistická, zpívali „Už vím, že všechny cesty někam vedou“ a potvrdili to i v přídavku konstatováním, že „ani průtrž není celý den“ a „každý den je dar a ne trest“.
Třetím hostem byla Nikolka Popelková, která přišla s pytlíkem flétniček a společně s Lubošem dali tři asi nejznámější písně Pavla Lohonky Žalmana, k čemuž je doprovodily desítky hlasů posluchačů.
Večer finišoval vystoupením pilířů skupiny Hřích, kteří přijeli rozehraní a rozezpívaní z mosteckého studia Míry Kuželky, kde dokončují za režie Luboše Stráníka své první cédéčko, a až se bude křtít, kmotrem bude slovutný Zdeněk Vřešťál. Dneska ze skupiny Neřeš, ale pořád v paměti se skupinou Nerez, v níž hrála i nezapomenutelná Zuzana Navarová.
Výteční kytaristé Hříchu se představili přezdívkami Break a Sam, zato zpěvačka s bluesovými a rockovými kořeny dostala celé jméno i s domicilem: Evička Vlasáková z Kolína. Chválit je by bylo nošením sov do Athén, ale práce na cédéčku je dobrým tipem, jaký stříbrný kotouč zanedlouho shánět.
Začal jsem tyhle řádky Ivou Janžurovou, konec se trochu podobá některým úspěšným televizním estrádám minulosti: na pódium totiž přišli i muzikanti Hříchu, Ve čtvrtek v pět, Petr Vašina s Míšou, samozřejmě hostitel Luboš a byl to nejen zdařilý konec koncertu, ale i zdařilý začátek jam sessionu.
Foto: Pavel Šafář
