Večery písničkářů v bohnickém Divadle za plotem jsou příjemným potvrzením nejen muzikálnosti, ale vůbec kulturnosti našeho národa. Jejich inspirátor a principál Petr Rímský sice vždycky na začátku upozorňuje, že večer je čistá improvizace a že sám neví, jak to skončí.
Ale snad proto, že o umění improvizace se mluví i v hokeji, o divadle ani nemluvě, je to vždycky zážitek. Třebaže ještě chvíli před začátkem to vypadá všelijak. Třeba v to poslední lednové pondělí, o kterém píši. Host Petr Horký přerušil zvukovku a šel si opakovat texty tří písniček, aby to nezvojtil. Jirka Holoubek sice přišel s kytarou ve futrálu na zádech, ale především s obrovským levým palcem, zpevněným dlahou a omotanou na dvojnásobek délky a trojnásobek šířky. Boboval se svým sedmiletým synkem, dětské boby praskly a na palci, který se dostal do škvíry, praskl poslední kloub…
Nicméně večer začal, jako by se nechumelilo. Petr Rímský začal písní, která za totáče vyhrála autorskou Portu a o níž prohlásil, že se nějak stává zase aktuální – jak padá hvězda a co ho přitom napadá. Vzorec „aby bylo více nebo méně toho a toho - a nemyslím jen na to či ono“ má ve svém závěru i text „aby se všude mluvila pravda – a nemyslím jen na folk“. Jeho exhibici na kytaru, hodnou člověka, který si na kytaru založil i školu, podbarvoval tradičně Pavel Hloušek na bezpražcovou basovku a pěvecká sekce Katky Ečerové a Veroniky Skočdopolové, která navíc ovládala i perkuse.
Jirka Holoubek se omluvil, že jeho vystoupení bez palce bude peklo, ale vzpomněl jsem si na oblíbený bonmot Jirky Kyncla z Panelákových fotrů, že není umění hrát na nástroj, který ovládám, ale naopak. Jirka Holoubek to lehce pozměnil na „není umění hrát na kytaru, když máte pět prstů“. Hrál čtyřmi, jako když se učil hrát po trampsku a přidal i jednu z repertoáru Spirituál kvintetu, při níž nemusel hrát vůbec a jen zpíval. Sóla obstarával Petr Rímský a byla to (a skvělá) improvizace, o niž byla v úvodu večera řeč.
Hlavní host večera, cestovatel, režisér a moderátor Petr Horký, se taky nejdřív omluvil a řekl proč. Petr Rímský ho už před časem zval do tohoto pořadu, ale až den před vystoupením mu zavolal, zda už má oprášenou kytaru. Zkušený cestovatel se vyděsil skutečností, že by snad měl něco i zahrát, tak – cituji - „že moje děti málem přišly o tatínka“. Zatím s kytarou jen na klíně se pustil do vyprávění, taky aby se přesvědčil, že pozvání nemá být trestem za to, že před lety uváděl hudební pořad Aport. Pak sáhl do strun, které prý si dal na kytaru někdy před pětadvaceti lety, a zahrál tři své písničky z té doby, na nichž to ale vůbec nebylo znát. Jen ta o dívce, která čistila řidičům přední sklo, připomněla dobu, kdy zejména u semaforů byli jednotlivci i dvojice, kluci i děvčata, kteří se vrhali na stojící auta a snažili se, někdy marně, sklo vyčistit. To vše s vidinou pár kaček, které za svůj útok většinou dostali.
Pohovořil i o svých dokumentárních filmech i o své úctě k slavnému cestovateli Miroslavu Zikmundovi a jeho deníku, který si píše už dobrých pětasedmdesát let. Řeč přišla i na jeho znalost autora Niagary Eduarda Ingriše, a když se přiznal, že Niagaru umí jen zpívat, přišel hrát čtyřprsťák Holoubek a za zpěvu nejen Petra Horkého, ale všech, kteří do bohnického divadla našli cestu, zazněla Niagara. A nebyla jediná, protože Petr Rímský po tomto obecně známém způsobu přidal i verzi, jak ji pan Ingriš původně napsal.
Co bych dál psal. Byl to zase náramný večer a už se těším na poslední únorové pondělí, které bude mít datum 26. února, a v Divadle za plotem zase bude krásně.
Foto: Antonín Volf
