Jako na osmém Březňáku v břevnovském hotelu Alexander, kde se musely z klubu vyhodit všechny stolečky a na každé volné místo dát židli, aby se vešli všichni, kteří chtěli přijít, jsem si připadal v klubu litvínovského Docela velkého divadla.
Taky zmizely obvyklé stolečky, skoro od pódia začínaly tři řady měkkých taburetů, pokračovaly dvě pohovky a zbytek klubovny s historií divadla ve fotografiích na stěnách zabraly skoro až k barovému pultu řady židlí. Na tomhle napěchovaném sezení umístila pečlivá domácí paní Ivuška Boušová papírky se jmény těch, kteří si včas stačili obstarat lístky, aby každý, kdo vejde (Horníček s Werichem jim říkali vejdové), hned věděl, kam se má posadit. Tak vypadalo prostředí
vánočního Setkání se Stráníky. Zvukařské zařízení obsluhoval tradičně někdejší člen skupiny Jára Popelka, hosty Luboše a Veroniky Stráníkových byli tentokrát zbylí současní muzikanti ze stejnojmenné skupiny, kontrabasista Jirka Znamenáček a kytarista, zpěvák a úžasný spíkr Míra Ošanec.
Luboš s Veronikou začali taky tradičně písní o zlých časech, ale Veronika si vysloužila ještě větší potlesk, když zazpívala, že ´Zlýho trápení Pán nás zbaví´. Luboš vysvětlil natěšenému a vyprodanému klubu, že neměli čas – jako i v minulých letech – na nacvičení nějakých vánočních písní, nedejbože koled, ale zjistili, že v písních jejich „normálního“ repertoáru je spousta slov, které se vlastně k Vánocům mohou vázat, jako třeba svíčka, kostel, zima, která za nehty zalézá apod. Tak mohli třeba hned po příchodu Míry Ošance společně zazpívat genderově jednoznačné Vánoční blues o zipu nebo skrytě vánoční vyznání Miluji tě, když jsi jako dýmka, o němž Verunka Stráníková prohlásila, že krásnější milostnou píseň nezná. Míra Ošanec rozsvěcoval svými řečmi světýlka v očích posluchačů, a čím víc vysvětloval, že toho hrát moc neumějí, tím skvělejší byla muzika, kterou tihle čtyři pouštěli do lidí, takže nebylo divu, že třeba když se koncert blížil do finále, zpívalo s nimi Létání už skoro celé publikum. Míra se snažil, označil dokonce toto vánoční hraní za tzv. Vzpomínkový koncert, protože si budou vzpomínat nejen na to, co mají hrát, ale i co mají hrát za akordy apod. Ale marně – hráli čím dál lépe. Ať už to byla písnička z některého jejich cédéčka, repertoáru Waldy Matušky a Marty Kubišové, Petera, Paula a Mary, Boba Dylana, Pavla Havlíka či kohokoliv dalšího.
Protože Míra bydlí u Liberce a divadlo je v Litvínově, potěšil většinou severočeské posluchače i vánočním vtipem o fotbalistech pražské Sparty: jak se vraceli z nějakého pohárového utkání v Evropě letadlem a to spadlo. Všichni byli mrtví, jen Rosický byl zraněný…
Ale hned se zase vrátila vánoční nálada a Míra naučil narvaný klub koledu, kterou si s chutí zazpívali taky všichni. Loučení byla teprve předposlední píseň, a když přišla řada na přídavky, taky jen jeden nestačil. Až známý song Ta zem je tvá zem z hrdel všech v klubu ukončila oficiální koncert, protože pak došlo k likvidaci vánočních pochutin na dlouhém šatnovém stole, kytaristé se sesedli do hloučku, lidi zrušili řady, vytvořili hlouček kolem muzikantů a hrálo se a zpívalo dál. Prostě Vánoce.
