Připomínám, protože opakování je prý matka moudrosti: Knovíz je obec kousek před středočeským Slaným. Už za totáče se proslavil místní motorest zásluhou tiráků po celé Evropě díky svým skvělým bramborákům. Na místě někdejšího motorestu je dnes hospoda Na Mýtince.
Hospoda pokračuje v tradici znamenitých bramboráků, rozhodně nedělá ostudu Járovi Cimrmanovi, ale kromě útulné hospůdky je tu příjemný sál, díky němuž se Knovíz energicky hlásí do mapy významných českých pořadatelů kulturních počinů, zejména hudebních.
V sobotu 13. května se sál naplnil posluchači, kteří přišli na již tradiční Hranou. Ve vyprodaném sále kmitaly slečny v černých tričkách s bílou siluetou jedné z možných podobizen Járy da Cimrmana na zádech a staraly se o gastronomickou spokojenost návštěvníků, zatímco hudební krmě se linula do vyprodaného sálu z rohového podia.
Začal slatiňanský Strunovrat. Ředitel hudební školy i Strunovratu, kytarista Petr Šotta přivezl do Knovízu jen svou ženu houslistku Jitku a zpěvačku Zitu Petříčkovou, zatímco čtvrtý člen východočeského kvarteta, bezpražcový baskytarista Saša Frei zůstal doma v posteli, protože různé choroby si zákeřně vybírají i mezi muzikanty. Trio však žádnou hru v oslabení nedovolilo. Dita zpívala o své nejlepší kamarádce feně, text proslaveného sběratele lidových písní Sušila Strunovrat zhudebnil, Petr zavčas upozornil posluchače, že píseň o tom, jak se budeme mít líp, je starší než slogan jedné ze současných politických stran, zazněl zhudebněný příběh tragédie polárníka Shakeltona i píseň o Supertrampovi – zkrátka bylo co poslouchat.
Po Strunovratu přišel slánský – tedy vlastně domácí – Potokap. S ním ještě víc ožili sousedi a hlasitá odezva v publiku nabírala na otáčkách. Hudební chrám Na Mýtince neskutečně rezonoval při sloganu „ Amen – kámen“ a došlo i na úplně čerstvou píseň, která se zrodila ve středu před touto sobotou. Basák Petr věnoval jednu písničku své mamince, která už do sálu nepřišla, protože se před týdnem vydala poslouchat kapelu v nebi, zpěvačka Lenka vydala za celý sbor zpěvaček a během koncertu jsem si uvědomil, jaká škoda, že na oblastních kolech Porty se mohou hrát jen čtyři skladby, když jsem si v duchu porovnával Potokap na Portě na Kalku a Potokap v Knovízi.
Finále večera patřilo čtveřici obdařených muzikantů, které hrající spíkr seskupení Míra Ošanec rozdělil na skupinu Stráníci, skupinu Mirek a skupinu Jirka, aby ještě víc zamotal skutečnost, že až na malé výpadky hráli Luboš s Verunkou Stráníkovi, Míra Ošanec a basák Jirka Znamenáček pořád. Pochopitelně nechyběly pecky z repertoáru Petera,Paula a Mary, písně z posledního cédéčka, Mírova pecka o tajemství mosazného zdrhovadla, a když si nadšený sál – a to už se blížila půlnoc! - žádal přídavky, posadil se Míra na židli, protože prý jako čerstvý žadatel o důchod už má nárok, a oznámil sálu, že uslyší skladbu Pavla Mc Cartneyho…
Čas je běžec dlouhým krokem, ale čas v Knovízi se na hodinkách neměří, když je Hraná. Sešupačily se židle a řada kytar, kontrabas, mandolina i ukulele byly jádrem nádherného sejšnu, jehož tón zněl dlouho do noci.
Foto: archiv události na facebooku
