Přiznám se, že titulek jsem si vymyslel už před cestou do Malostranské besedy: Ach, ti Raci! Protože jsem předpokládal, že otec a syn, Štěpán a Matěj Rakovi, kytaristé od Pána Boha, jako hosté Potlachu zase dostanou svým výkonem nejen mne, ale celou Besedu…
Jenže člověk míní a velké země mění. Štěpán Rak se nedostal včas z Ruska. Z té země, z které přijel do Prahy v pětačtyřicátém na rudoarmějském tanku v bříšku pod uniformou své – tehdy sovětské – maminky. Ředitel Potlachu Tony Linhart se tedy na úvod večera zaplněné Besedě omluvil a smazal pár vrásek, které mu naskočily pár desítek minut před začátkem, kdy se dozvěděl, že Štěpán je sice blízko náměstí, ale nikoliv Malostranského, nýbrž patrně Rudého.
Nastoupil Pacifik, Andělín zalitoval, že úvodní směsku ruských lidových písní Štěpánovi na uvítanou zřejmě cvičili zbytečně, ale aby aspoň trochu ruštiny zaznělo, zazpíval v tomto jazyce pracovní (jak jinak) píseň Bavlna na polích. Tony Linhart zanotoval Stovky vlaků a Potlach začal. Aby ruský zásah do dramaturgie hned nevyšuměl, spustil Pacifik hned nato slavnou píseň (ostatně která píseň téhle skupiny hrající už čtvrtou dekádu, není slavná, že) o Jeniseji. A Andělín připomněl, že když už nebude kytarový virtuos Štěpán Rak, aby si posluchači všimli virtuozity, s jakou si Tony Linhart připíná na kytaru kapodastr, protože to by u Štěpána, který hraje bez kapodastru, neviděli. A začaly znít pacifické hity – počínaje Hej kočí! přes Tommyho Wabiho Daňka v podání Heleny Maršálkové, indiánské písně o tom, proč bílé tváře vytesaly do Černých skal obličeje svých prezidentů, což je jako kdyby Siuxové ozdobili svými trofejemi Bílý dům, a čtveřice muzikantů končila Zlatým údolím, protože dorazil Matěj Rak, který se nedočkal svého tatínka u letadla z Ruska a statečně se vydal do Besedy sám.
Začal své vystoupení hned první lahůdkou – kytarovým ztvárněním nesmrtelného saintlouiského blues - a hned pokračoval známou ruskou písní o zimě, což zdůvodnil pro uši Besedy dobře znějícím způsobem: udělal si výlet do Ruska proto, aby Rusko nemuselo sem k nám. A naplnění titulku tohoto článku se rozjelo na plné pecky: Život je jen náhoda načalo představení letos 110letého Jaroslava Ježka a při jeho písničce o černé a bílé nebo Ezopu a brabenci nezbylo, než si vzdychnout, čeho všeho je kytara schopná, když to někdo takhle umí. Matěj připomněl, že Potlach je vlastně trampská záležitost a že tedy zahraje i trampskou píseň. Asi málokdo tušil, že zazní slavná Niagara patrně v podobě, v jaké vznikla. Pak přidal píseň, kterou si „kdysi kdesi zpívali černí kosi“ a své staromilectví dokumentoval i písní o starých časech. Posteskl si, že v roce 2006 si žádné české noviny – jen rozhlasová dvojka – nevšimly stých narozenin Jaroslava Ježka, který toho přitom pro naši hudbu udělal tolik a excelentním způsobem se vypořádal s původně klavírním Bugatti stepem. Bylo jasné, že Matěj bez přídavku neodejde, ovšem zase to byla pověstná skvělá rána: řekl, že jestli se jednou zboří svět a zbyde jen tohle, bude to dobré. A zahrál Poem. Samozřejmě že ho sál tuplem nepustil, a tak poslední písní, s kterou se rozloučil s únorovým Potlachem roku 2016, byla píseň z roku 1939 – Jen pro ten dnešní den.
Druhou půlku zahájil Andělín konstatováním, že když viděl a slyšel Matějova kouzla na kytaře, byl vděčný, že mají aspoň to ekvilibristické virtuózní číslo Tonyho s kapodastrem, a pak se rozmotalo klubíčko písniček, které všechny hladí duši a kvůli kterým se každý měsíc plní Beseda natěšenými posluchači. Helena Maršálková s Až mi zatroubějí andělé, pověstným tangem, v jehož konci Helena ztrácí střízlivost, Ranním letadlem a samozřejmě Karlínským nábřežím, Marcela Voborská s Ranní vílou, Bát se nemusíš Pepy Blažejovského, duetem Texaská patrola s Tony Linhartem, Andělín nejen s hovořící kytarou, ale také se zpěvem ve španělštině... Zkrátka byl to Pacifik, jaký a proč vstoupil do srdcí svých příznivců. A zůstal věrný své tradici, protože závěrečné Tulácké blues sice zaznělo už po xté, ale zase trochu jinak, jen Tony neošidil nikoho, kdo čekal na jeho plechovou hubu, napodobující dechové nástroje či činely. O společném zpěvu publika při refrénu Karlínského nábřeží, citlivém tichu při Bát se nemusíš nebo spoustě smíchu při poznámkách členů Pacifiku navzájem už psát nemusím, protože to je jedna z nádherných součástí Potlachu. A těším se na březen, kdy bude hostem Miki Ryvola.
{gallery}Stepan_Rak{/gallery}
Foto: Jiří Břicháč
