Třináctý ročník Folkového setkání začal druhý srpnový pátek v Kulturním domě, který si postavili hasiči na louce na kraji malebné vesničky Koječín.
Jestliže dramaturg festivalu Luboš Stráník zval v uplynulých ročnících skupiny z nejrůznějších částí naší republiky, tentokrát to platilo už o muzikantech první vystupující skupiny, protože členové Meziměsta putují mezi Černou u Bohdanče (kde jim při zkouškách vyvařuje žena kapelníka Ondry Podeszvy), Pardubicemi, Prahou, Brnem a Kroměříží, ale na tom, jak hrají, se to vůbec nepozná. Klávesista, kytarista, houslista a zpěvák Pavel Pokorný patřil ke slavné brněnské skupině Synkopy 61, ale hrával i při estrádách bratří Pantůčků nebo třeba v norských klubech. Vokální kvarteto Iks-tet přijelo z Jindřichova Hradce a čtyři tety doprovázel strejda umělecký vedoucí souboru Štěpán Štrupl, který má povoleno řídit auto na cestách za posluchači i upravovat repertoár písní na tělo zpěvaček. Michal Šnajdr z části Mladé Boleslavi, která se jmenuje Podlázky, vůbec nezpíval, jen hrál na kytaru, ale takovým způsobem, že se sál mohl utleskat. Písničkář Pepa Štross, který je doma v Klášterci nad Ohří, přijel i s jedním ze svých pěti dětí a Matěj na elektrickou kytaru nádherně barvil tátovu folkovou šestistrunku a Pepa kromě toho náramně bavil publikum svým vyprávěním a vtípky.
Asi pět kilometrů na západ od Koječína leží městečko Herálec a tady festival v sobotu pokračoval a vrcholil. Než došlo k zapálení ohně a vzpomínce na kamarády, kteří už tu s námi na světě nejsou, zahráli brněnští trampové Bounty, řekněme středočeská Passage, olomoučtí Kofe a Vlna a mohelnický Madalen. Z podmračené oblohy trochu poprchávalo, ale jak muzikanti na pódiu, tak posluchači v hledišti měli nad sebou plátěnou střechu, a jak rostla radost z muziky, dorostla až do nebe a pršet přestalo. Takže si pódium i hlediště mohlo dokonale užít tři závěrečná vystoupení, které provázela největší zvědavost.
Začala Lenka Slabá, která svého času zpívala s Nezmary, za tři lahve dobrého moku ji koupil Spirituál kvintet, z něj odešla k Žalmanovu aspolu, pak ještě chvíli těšila české publikum, než skoro na dvacet let odjela do Kanady. Teď se i se svým mužem Ádou vrátili domů a navázali provázek potěšení, na který – jak se ukázalo - ani naše publikum nezapomnělo.
Na plakátě byli inzerováni Stráníci a Míra Ošanec, ale na pódiu byli jen kytaristé Luboš Stráník, Míra Ošanec, kontrabasista Jirka Znamenáček – a čekalo se na novou zpěvačku skupiny. Verunka Stráníková v ní totiž ukončila své působení a odstěhovala se do Kadaně s cílem být babičkou na plný úvazek. A tak na její místo nastoupila výrazná Lenka Bláhová (z někdejšího Čtyřlístku), pilně dohánějící velikou šířku repertoáru. Bylo moc příjemné sledovat, že stejně jako v případě už několika předchozích kapel tohle personální střídání neubralo nic na elánu všech muzikantů.
Míra s humorem sobě vlastním konstatoval, že jacípak Stráníci, když je tam jen jeden, a hned nabídl nový název: Poslední šance Míry Ošance…
Posledním účinkujícím celého festivalu bylo Ivan Hlas trio. Ivan hrál na kytaru a zpíval své písničky, Olin Nejezchleba se svým nástrojem, kterému říkám „violoncello bonsai“ (nalakované prkno s nataženými strunami), jen potvrdil své postavení v čele nevelkého pelotonu violoncellistů, kteří (kromě obvyklého symfonického orchestru či smyčcového kvarteta) ukazují krásu violoncella i v tomto žánru. A taky si zazpíval. O Norbi Kovácsovi se traduje, že když ho slyšela a viděla řada slušných kytaristů, chtěli rozštípat svou kytaru a zapomenout, že někdy na kytaru hráli. Norbi se ještě před vystoupením od tohoto hodnocení skromně distancoval, ale pak nejenže zazpíval (maďarsky), ale hlavně zahrál tak, že by štípali kytary všichni.
