Náramný seriál Petra Rímského Písničkáři sobě pokračoval – byť si bude hledat nové místo – v bohnickém divadle za plotem psychiatrické léčebny.

Petr celý v bílém začal tohle muzikantské setkání hraním blues, jak ho pozvali zelení, a během kouzlení na kytaru přišli za mikrofony jeho spoluhráči a vlastně spolutvůrci tohoto dopředu těžko předvídatelného improvizačního večera: Jirka Holoubek s kytarou a flétnou, baskytarista bez pražců Pavel Hloušek a vokalistky Veronika Skočdopolová a Kateřina Ečerová. První ovládala i perkuse, druhá umně luskala prsty. Blues, které většinou vypráví o těžkostech života, mělo tentokrát nečekaně pozitivní závěr: vojenská odborná lékařská komise sice usoudila, že dotyčný je málo adaptabilní pro vojenskou službu, ale že není dementní.

Byl to výborný začátek pro uvedení hlavního hosta, kterým byl jindřichohradecký právník JUDr. Ivo Jahelka. Už v silvestrovském čísle Mladého světa v roce 1982 s ním byl rozhovor a celá strana textů jeho písniček. To bylo v době, kdy Ivo spíš protestoval proti nálepce ´zpívající právník´, protože mu připadala jako ´mluvící lachtan´ či něco podobného, ale zároveň je to důkaz toho, že letopočty jsou jenom číslice. Protože pan doktor Jahelka už nějaká čtyři desetiletí baví a zároveň vychovává své posluchače způsobem, kterému říká skromně seminář právní výchovy.

Za ty čtyři desítky let, co zpívá své zhudebněné kauzy ze soudních spisů nebo policejních zápisů, pobavil tisíce lidí, ale kromě nápadů, které ani nejdou vymyslet, protože je přinesl život, kromě mnohé bizarnosti zde úřední češtiny, zasel i mnoho semínek k přemýšlení. A to - nebo právě proto – že vystupoval i v řadě soudních síní, na právnické fakultě, v ženské věznici a na spoustě dalších míst.

I tentokrát prokládal své songy úryvky ze spisů či zápisů, i tentokrát kromě čerstvých písní zazněla i balada o ostudě mysliveckého sdružení v Brodu či tragédii v souvislosti s náklaďákem naloženým rakvemi, což jsou témata už letitá, ale stále poučná a stále bavící.

Petr Rímský i Jirka Holoubek měli na pana doktora řadu otázek, ale roky advokátní praxe vycvičený Ivo se nenechal zatlačit do kouta, ani když se pokoušeli vyzvědět, co si doma hraje – kromě svých songů. Přiznal se ke svým country začátkům, a tak nakonec moc příjemný večer s člověkem, který toho rozdává spoustu, ačkoliv o sobě tvrdí, že vlastně nic neumí, skončil písničkou Hoptropáků a dvěma nesmrtelnými písněmi Jaroslava Ježka Ezop a brabenec a Život je jen náhoda, které si se všemi muzikanty i Ivo Jahelkou zazpívali i natěšení diváci.

Foto: Antonín Volf