Pravidelný koncert skupiny Hluboké nedorozumění v pražském Jamm klubu měl tentokrát za hosty krušnohorskou skupinu Stráníci, kteří – aby dodrželi svérázný dress code skutečnosti, že na každé vystoupení v Jammu jezdí v jiné sestavě – byli reprezentováni jen Lubošem Stráníkem, protože jeho Verunka se léčila doma v horské chaloupce z nastuzení a zpívat nemohla. Ale o tom až za chvíli.

Hluboké nedorozumění nastoupilo ke koncertu v obvyklé sestavě kytaristé Petr Klokan Vratný a Láďa Jepták Černý, baskytarista Pavel Škopy Škop a zpěvačka Eliška Příšera Krausová. O kapelníkovi a zároveň moderátorovi vystoupení Klokanovi říkají webové stránky zajímavou skutečnost, že je poslední morální záchranou kapely. Nechám stranou skutečnost této sympatické otevřenosti, protože je jistě řada kapel, která by to o sobě říci nemohla.

Hluboké nedorozumění v první části koncertu zpívalo i píseň stejného názvu, která vznikla dříve než název kapely, ale v dalším hraní se dostalo nejen na kultovní song o dr. Jekyllovi a Mr. Hydovi, ale i na písničky zcela nové.

Výrazným způsobem se projevovala zpěvačka Eliška, basovým sólem rozšířil své zpěvácké portfolium Klokan, autor většiny písní skupiny, Škopy zcela nenápadně tvrdil muziku a Jepták, vyšívající kytarová sóla, si zazpíval, jak má starou kytaru se zrezivělými strunami.

Luboš Stráník se napasoval do obyčejné židličky, protože se nemusel měřit s ostatními členy skupiny Stráníci a přiznal se, že jako osamělý písničkář je velmi netypický, protože písničkářům je vlastní, že si hrají především svoje písničky, kdežto on jich složil za 40 let, co dělá muziku, jen asi deset a z toho jen jedna se hraje. Byla to ta, ve které vzpomíná na město svých rodičů, které už neexistuje – starý Most. A hrál písničky Boba Dylana, Johna Lennona, Petera Paula a Mary, Boba Šedifky a dalších autorů, jejichž písně otextovali nejvíc Pavel Havlík, taky Lubomír Hrdlička a Stráníci je zpívají a zdomácňují právě s českými texty.

Jako dobrý písničkář se projevil mluveným slovem mezi písničkami. Připomněl, jak neradostný byl pro něho minulý rok, v němž ho opustili čtyři kamarádi, mezi nimi i Standa Wabi Daněk. A zahrál posluchačům, mezi nimiž seděla i Eva Daňková a jejich syn Šimon, Wabiho nesmrtelný song Listopad. Když mluvil o zkáze Mostu, který ve své poslední fázi sloužil americkým i ruským filmařům k válečným záběrům a my jsme přišli o město, které mohlo být docela slušnou architektonickou perlou českého Severu, přiznal se i ke svým hříchům mládí, třeba když si z nedbale zlikvidovaného hřbitova přinesl domů lebku, pečlivě ji očistil, a když si ji zálibně prohlížel, netuše nic o pietě nebo úctě k mrtvým, přišla babička a zlomila o něho tři košťata, jak od ní dostal. Lebku pak už nikdy neviděl.

Poslední – hokejově řečeno třetinu – obstaralo zase Hluboké nedorozumění a jejich Noční hlídka o zachráněné tvrzi nad Vltavou jen ilustrovala, jak může folk vlastně promlouvat i do aktuálního dění v naší společnosti.

Koncert skončil, ale domů se nešlo. Židle opustily své místa u stolů, lidi se sesedli kolem kytaristů uprostřed sklepního sálu a hrálo se a zpívalo dál.

Foto: Pavel Šafář