Třetí ročník Budíku Káji Kocha ve Vlasenici, nedaleko Kamenice nad Lipou, se odehrával za skvělého počasí, pod italsky modrou oblohou a přinesl zase nádherné výkony všech vystupujících.

Určitě to pohladilo po duši vlasenického starostu Milana Houšku, který se dal do restaurování kamenického pivovaru a pivovar nejenže po přestávce od roku 1947 zase vaří pivo, ale stal se i pořadatelem tohoto pozoruhodného festivalu.

Začaly brněnské Mošny, které svůj vokální projev podtrhly kytarou, akordeonem, dvojicí ukulele, foukací harmonikou, basovou kytarou a flétnistkou Petrou, kterou Mošny přetáhly od Tomáše Kočky, s kterým dříve vystupovala. Spirituály, gospely, balady a další písně rozezněly nejen verandu Společenského domu, odkud se hrálo, ale i náves naplněnou lavičkami a ohraničenou na jedné straně sochou Mistra Jana Husa, památkou na jedno evropské kamenosochařské sympozium, která se zde konají, a na druhé straně kapličkou se zvoničkou, jejíž zvon oznamuje každý den příchod večera. Mošny svými písněmi vítaly zaplňující se lavičky. Když spustily známý spirituál Everytime I Feel the Spirit s nápaditým českým textem Ivo Cicvárka, říkal jsem si, že by mě zajímala reakce amerických černochů, kdyby dostali překlad a přesvědčili se, čeho, jak a o čem je schopna zpívat čeština.

Z Týna nad Vltavou přijela kapela Sem tam, která si už před lety vydobyla jméno na finále Porty a dokázala znovu, že barva vlasů, záznam v občance a podobné vnější znaky nic neznamenají pro muzikanty, jejichž srdce propadla muzice.

Z Nového Zélandu se vrátil český písničkář Pepa Štross, jehož jedna dcera je letuškou novozélandských aerolinií a jehož syn Matěj doprovází – a velmi zdařile – svého otce s folkařskou španělkou na rockerskou elektrickou kytaru. Pepa prokládal své songy příběhy ze svého života i vtipy, takže náves se měla proč chechtat.

Parta starýho Hrouze je sešlost postarších muzikantů, kteří uvádějí, že hrají jako před lety, když se s country u nás začínalo a že jim to dodnes tak zůstalo… Posílil je ředitel jindřichohradeckého gymnázia Milda Vokáč, jeden ze zakladatelů významného festivalu v Jindřichově Hradci – Folkové růže.

V polovině Budíku došlo na Stráníky (Luboše a Verunku) s Mírou Ošancem a basákem Jirkou Znamenáčkem. Posluchači se mohli přesvědčit, jak skvěle dokáží muzicírovat dramaturg festivalu Luboš i moderátor Míra. Pochopitelně zahráli i něco ze svého cédéčka „Písničky, které jsme dostali“, které tu právě před rokem pokřtili.

Po nich dorazila další skupina návštěvníků, kteří si nechtěli nechat ujít vystoupení

skupiny Žalman a spol. Sestava, v níž se ve „spolu“ už vystřídala devítka muzikantů, doznala (od letošního února) další změnu, kdy někdejší kytarista skupiny Devítka Petr Havrda vystřídal Pavla Malinu. Petr Novotný pokračuje se Žalmanem v rekordních letech spolupráce a zpěvačka Míša Hálková si kromě suverénního zpěvu vysloužila i potlesk na otevřené scéně za sólo na foukací harmoniku. Žalman už je na folkové scéně asi taková legenda, jako byla třeba Jarmila Šuláková ve Strážnici, a můžeme se jen těšit na další televizní dokument, k němuž napsali scénář Žalman s dalším výborným kytaristou Tondou Hlaváčem.

A přišla další legenda, očekávaná možná ještě víc, protože toho kvůli všelijakým zdravotním trablům neodehrála zdaleka tolik jako Žalman – Jaroslav Wykrent. Přišel na podium o holi, u mikrofonu se posadil, prý aby to vydržel, kolem něho se rozsadili nebo rozestoupili členové kapely In Blue, vedeni Ivanem Němečkem. A nastal takový uragán, jaký asi nečekal nikdo. A už nikdo nemohl věřit tomu, že ještě den před koncertem Jaroslav Wykrent ležel doma v horečkách. Zpíval s takovým nasazením, s takovým elánem, mluvil s takovou moudrostí a takovým humorem, že kdyby to šlo, šli by si sednout všichni z hlediště kolem něho na podium. Taky když dohráli a charizmatický zpěvák (po tom, co upozornil publikum, že asi ještě nikdy neviděli člověka, který vsedě zpívá protestsong) se zvedl a odšoural od mikrofonu, vypukl frenetický potlesk, který trval tak dlouho, než se Jaroslav Wykrent zase vrátil a Vlasenicí zazněl společný zpěv jeho hitu Agnes. Pro všechny to byl zážitek, jaký asi nečekali a na jaký těžko někdy zapomenou.

Poslední skupinou třetího Budíku byl budějovický Spolektiv, který vyhrál Portu už v roce 1993, ale pak jeho zpěvačka Renata Švecová přišla do jiného stavu, tak si dali pauzu, ale ta trvala osmnáct let, než se Spolektiv zase obrodil. Že se to náramně podařilo, je skoro zbytečné psát. Spolektiv svými písničkami překonal půlnoc a závěrečný song kapelníka Jardy Hnízdila rezonoval v srdcích všech, kteří přišli na Budík v sobotu  a odcházeli v neděli.

Foto: František Bureš, Lubomír Stranďa Stráník