Panelákoví fotři mají český a patrně i světový rekord v počtu nástrojů v jednom vystoupení – použili jich 130 – a tak mě samozřejmě zajímalo, jak si rekordmani povedou v normálním koncertu, jakým vyprodávají dvakrát ročně Balbínovu poetickou hospůdku.

Šel bych na ně, i kdyby nebyli rekordmany, ale přece jen… A hned hlásím, že mě Fotři zase nezklamali. Prostředí se nezměnilo: tak jako by v publiku nepropadl špendlík - a to si ještě někteří statečně narvali do břich utopence - tak na podiu nebyl decimetr volného místa, a přitom řada propriet, bez nichž by Fotři nemohli ztvárňovat každou písničku v 3D, zůstala v tzv. šatnovém prostoru za podiem a Zdeněk Paganini Vidlák je donášel v průběhu koncertu.

Chci se zmínit o dramaturgii. Ačkoliv Jirka Tatra Kyncl na začátku vystoupení upozornil, že jako lidem vyššího středního věku trvá příprava k (hudebnímu) aktu déle než akt samotný a že se drží zlaté věty doktora Plzáka, že v tomto věku už se nemá experimentovat – samotné vystoupení daleko víc připomnělo, že Fotři baví své posluchače už čtvrtou dekádu (včetně sebe) a že toho pořád ještě nemají dost, protože vymýšlejí stále nové a nové šílenosti bez ohledu na zdravotní stav těch, co je poslouchají.

A tak i když řada z jindy obvyklých čísel absentovala, nechyběly důležité stavební kameny repertoáru jako např. profesor, co má velký procesor, čtyři smyčce ve hře na jedny housle, prasátko s křídly, vznášející se nad hlavami posluchačů při zpěvu Michala Kombajna Klébla o prasárnách, čínská melodika v morytátu o jedné psí rase, ozvučený pták, nejspíš datel, nejdelší kšilt Jardy Heavy Budila v rapu proti krtkům, fotrovské vyznání v nádherné kombinaci melodií amerického hitu Dům u vycházejícího slunce a sovětského hitu Podmoskevské večery atd. 

Ovšem skladby (Fotři se pořád ještě brání říkat jim písně), které absentovaly, byly dokonale nahrazeny jinými. Stejně důvtipně opatřeny převleky a nečekaným nástrojovým obsazením na důkaz fotrovského pravidla, že není umění hrát na to, na co umím, ale naopak. Tak se v Balbínce najednou objevil Albert Einstein hned ve čtvero provedeních, z nichž jedině Michal Klébl nepotřeboval paruku, protože si vystačil se svými mohutnými šedinami, tesklivou melodii čtyř houslí ve skladbě Dneska večer vystřídala veselá písnička Umřela mi žena, velmi poučný rokenrol, objasnil tento původně americký název, protože rock je skála a roll je rohlík... Zkrátka nadšené a juchající obecenstvo neodešlo z Balbínky bez patřičné lekce sebevzdělávání. A nesmím zapomenout na výrazné texty, bez nichž by se Panelákoví fotři nejspíš dostali na úroveň mnoha jiných, byť třeba známějších skupin. 

Foto: Maika Pastika