Těšil jsem se na koncert Pavla Dobeše v pražském Gongu nejen proto, že mám rád jeho písničky a vyhovuje mi jeho civilní projev na jevišti, ale protože mám pořád v sobě dva nádherné zážitky, které mi způsobil.
Jeden je z Lucerny, kterou vyprodal už před pár lety, když slavil šedesátku a v tomto velechrámu naší zpěvácké elity typu Gotta, Vondráčkové, Urbánkové, Zagorové a dalších dokázal, že sem patří. Druhý se stal při festivalu Folkový kvítek na Konopišti. Pavel Dobeš byl jedním z účinkujících naší folkové první ligy, aby měli soutěžící mlaďoši jednak radost, jednak aby viděli, kam se to dá dotáhnout. Uváděl jsem festival s doktorem-patologem Radkem Havlem a ten přišel na nápad (jeden z mnoha podobných, proto moderovat s ním bylo skvělé), jak by zaplněné hlediště mohlo ostravsko-hradeckého zpěváka, proslulého nejen havířskou tématikou, přivítat.
Ještě než Pavel dorazil, jsme to pečlivě nacvičili, a když odpoledne nastoupil Pavel Dobeš na konopišťské jeviště, zadeklamovalo několik tisíc diváků najednou větu, kterou Pavel proslavil ve své ostravské písničce o Jarmile, kde se mimo jiné zpívá o tom, jak v ložnici našel svého nadřízeného, a která zejména za minulého režimu obzvláště těšila: „Tebe bych, soudruhu, tady nehledal!“ No, způsobilo to malé prodlení v začátku jeho vystoupení, ale pak jako správný profesionál poděkoval za přivítání a koncert byl senzační, zcela podle parafráze slavné Mozartovy věty, protože jeho konopišťští Pavlovi Dobešovi rozuměli…
Dostat se do Gongu bylo docela obtížné, protože Pavlův koncert byl beznadějně vyprodán. Zajímalo mě kým. Byli to vesměs lidé spíš středního věku nebo té kategorie, s kterou se ztotožňuje kapelník Panelákových fotrů Jirka Kyncl a říká jí „vyšší střední věk“. Pochopil jsem, že jsou to lidé s již bohatými životními zkušenostmi, a proto jim písničky Pavla Dobeše tolik říkají.
Na podiu byly mikrofony dva, protože tak jako třeba Miloš Dvořáček obohacuje svým kytarovým kouzlením vedle sedícího Wabiho Daňka, tak má stojící Pavel Dobeš vedle sebe Tomáše Kotrbu a je to – nejen pro kytaristy – zážitek.
První půlku koncertu Pavel začal písní o životě traktoristy Švece, ale pak se rozjela celá plejáda životních příběhů. Některé známější – třeba Calverův - jiné s jiným přívlastkem, třeba jako nejrychlejší Zahradník, velmi poučný Kominík, další zobrazující chodecké závody mezi sochou Svobody a Broadwayí a tak dále.
V druhé půli si znalí posluchači přišli na své, protože Pavel je vyzval, ať si říkají, co chtějí slyšet. Začalo to Kostelíčkem, došlo pochopitelně na Brhlíka a sojku, obrovský aplaus – který mimochodem doprovázel konec každé písně – si oba muzikanti zasloužili, když do slavného opusu o pražcích zamontovali nejen Tomášovu kytarovou exhibici, ale i další Pavlovu písničku, v níž se dostal až do Dardanel a Bosporu, než se zase vrátili k pražcům. Samozřejmě nechyběla Zpátky do trenek a bouřlivý ohlas vyvolala píseň, o níž Pavel prohlásil, že je z období, kdy ještě hrával na dvanáctistrunnou kytaru, která se ladí obtížně, ale než dojel z Ostravy, kde tehdy bydlel, do Prahy, tak se mu to povedlo. Z Hradce už to tak dlouho netrvá... Pak však připustil, že jeho šest a Tomášových šest je dohromady dvanáct strun a nádherná píseň zazněla.
Nakonec přestal se střídáním dvou šestek a sáhl do futrálu pro onu dvanáctku a vystřihl ostravský song o Blažkovi k velké radosti až hvízdotu vyprodaného sálu.
Poslední písnička byla pověstná Jarmila, po níž ovšem ovace dostoupily takového vrcholu a délky, že se oba muzikanti vrátili a přídavkem byli Papíroví draci, i když autor Pavel řekl, že je to vlastně dětská písnička a tuto cílovou skupinu v Gongu nevidí. Spokojenost rozcházejícího publika však byla dokonalá, takže bych vlastně mohl tyto řádky zakončit stejně jako na Konopišti: Pavel Dobeš si při balení tří kytar mohl spokojeně říci s Wolfgangem Amadeem: Moji Pražané mi rozumějí.
