Výroční koncert trampské skupiny Sekvoj v klubu Mlejn v pražských Stodůlkách byl anoncován dlouho dopředu. Oslava třicátého pátého výročí jejího působení byla na místě. „Bodejť by nebyla,“ řekl by kdysi můj jihočeský děda. „Dyk si to přec zasloužej,“ dodal by.
Souhlasím. No, a podle počtu a složení do Mlejna přišedších diváků nejen já. Když jsem se rozhlédl hledištěm, zaznamenal jsem řadu známých tváří. Pamětníky, neznámé obličeje i lidi, které potkávám v hledištích na festivalech i na koncertech trampských, folkových, country a BG kapel. Seděla tam i řada organizátorů a pořadatelů, díky kterým si téhle muziky už léta užíváme, a doufám, že určitě ještě dlouho užívat budeme.
Byli tam Pražáci i ´hosté z půl republiky ´, třeba Robert Radosta, kdysi léta duše Malostranské besedy, Michal Jupp Konečný s ženou Hankou, od osmdesátých let do roku 1990 jeden z ´hlavních pachatelů´ finále Porty a zakladatel Zahrady, Petr Kuklík spojený s několika BG festivaly, Cimbura i s rodinou a o místní dobré duši Marušce Navrátilové, tedy Amunce, ani nemluvě. Byl tam taky Sandy Nosek, zaslouženě čerstvý držitel Zlaté Porty z Olomouce, Martin Havran Novák spjatý s Jizerskou notou a řada podobných, muzikou postižených, mně vesměs milých lidí a lidiček. Někteří jsou taky o pár let, nebo o jednu, popřípadě i o několik generací mladší. Například Honza Komín, Karel Krakonoš Kyncl, Jirka Lipka, Tomáš Berka a další a další.
Nazvučení pak dodal Amunčin muž Bobeš. Úvod večera (a nejen úvod) obstaral průvodním slovem zkušený hlasatel Milan Plch, řečený Belmondo, s občasným někdy i hlasovým doprovodem svého pejska Ronyho za inspicientské podpory manželky Pavlíny, tedy Bubliny. Belmondo společně s Ronym zahájili bedlivě připravenou a procítěně podanou zdravicí jubilantům. Sál se začal bavit. Následovalo kratší vystoupení oslavenců v současné sestavě. Poté Sekvojáci zaujali pohodlné pozice v křeslech a na pohovce v levé části pódia. Oděni do slušivých županů a v domácích pantoflích si nechali donést výživné nápoje vesměs ve formě piva a sledovali první hosty večera.
Těmi bylo Větrno z Liberce. Petr Peuker, frontman uskupení, pozdravil pány v křeslech i diváky a pak zkušeně provázel slovem větrný blok oslav. Při jejich produkci se k Sekvoji přidal i Belmondo v županu a slušivé noční čapce s třapcem, standardně doprovázený věrným Ronym. Ještě než liberecká formace končila, „tlupa povalečů“ z levé části jeviště se zvedla s brbláním, že oni jdou jinam, protože je tu „nějak až dost větrno“, a odšourali se do zákulisí. Výborný výkon Větrna nezklamal. Mezitím se Belmondo zase hodil do gala a ohlásil dalšího milého a vzácného hosta, Béďu Šedifku Röhricha z osady Komárů. Tenhle souputník trampských bardů bratří Ryvolů, Jardy Velínského, tedy Kpt. Kida, Krisťáka a mnoha dalších dnes už legend žánru je sám o sobě jedním z klasiků tzv. moderní trampské písně. Jeho pohodový mluvený i hudební projev ve formě výborně podané swingující autorské tvorby potěšil, pobavil i pohladil po duši. Na pódiu mu pomohla kontrabasem Radka Polívky a neopakovatelnou panovou flétnou Sylvy Čekalové část Lístku. S Kpt. Kidem v lehké parafrázi suše konstatuji: „Tohle není skladatel a interpret zbytečných písní!“ Moc fajn. Umííí!
Pak nastoupil Lístek v plné sestavě. Jako obvykle parádní muzika. Večer plynul v bezvadné, kvalitní, zejména trampské muziky plné atmosféře. Lístek hrál a publikum jej nechtělo nechat odejít za oponu. Pochopitelně zaslouženě přidávali. Ostatně jako předchozí vystupující gratulanti. Před přestávkou, které nejen já už léta říkám „svačina“, nastoupil další člobrda, kterého vždycky rád potkám, poslouchám jeho písničky, popřípadě spolu poplkáme, tedy Vojta Kiďák Tomáško. Další parádička na narozeninovém dortu Sekvoje. Ani jsem nic jiného od Vojtěcha neočekával. Zase jsem si s chutí zavolal: „Umííí!“ Když Kiďák skončil, zblbnul Belmondo diváctvo. Rozdělil ho do sekcí a ty se pak pod jeho dirigentským vedením naučily na různé povely Sekvoj „sborově uvádět“. To pak bylo využito na počátku druhé části večera.
Během svačiny se v předsálí diváci nejen občerstvovali, ale setkávali se a vykládali si. Byli z různých končin a vzdáleností, evidentně se nevídají nijak často, a určitě si proto měli co říci. Dlužno poznamenat, že k mání byly ve Mlejně exkluzivně dva druhy piva, uvařeného jen pro tuto příležitost ve Staňkově rukodělném pivovárku. Byl to ležák plzeňského typu nazvaný Sek a také ale (čti ejl) pokřtěný na Voj. Jejich úspěch byl mimořádný.
Po přestávce uvedli překvapenou Sekvoj sami diváci a Belmondo s Ronym se prezentovali další zdravicí. Tentokrát od Juppa. Autor bohužel nebyl zrovna v dobré zdravotní kondici a velmi brzy, hned na začátku večera, se proto odebral domů, kde se oddal léčbě. Proto vtipnou zdravici, která mně i publikum pobavila, zadeklamoval hlasatel Belmondo. Ostatně s autorem oslavného textu, tedy s Juppem, jsem se dohodl, že bude jeho gratulace zveřejněna v e-Portýru. Takže o ni čtenář nebude ochuzen.
Poté nastoupili hoši a postupně také dámy ze Sekvoje, a to plynule, de facto bez pauz, v retro stylu v historických sestavách, tak jak šel čas. Zahájili Olda Dolejš s Pavlem Hurtem a basistou Přemkem Vágnerem. Přidala se Hanka Řeháčková, tu vystřídala Dáša Pařízková a pak Monika Veselá, následovaná Lucií Plecitou. Uvědomil jsem si v tu chvíli, že ´s nima žádná ženská dlouho nevydržela´. Další zpěvačkou a flétnistkou, která už předchozí retrosestavy doprovázela na příčnou flétnu, byla Karolína Skalníková. Během hraní následovalo střídání protagonistů na postu kontrabasisty. Po Přemkovi nastoupil Pavel Krumhanzl. Ti dva se občas i prohodili a po nich se objevil Emil Pinďa Makal. Při těchto jevištních rošádách byla na plátno za pódiem promítána řada fotografií, dokumentující vývoj exteriéru kapely i jejích členů. Publikum se opět velmi bavilo. Zjevné totiž bylo, že by to i muzikanti chtěli vidět, ale nemohli se odvracet od mikrofonů a stavět se tak k hledišti zády. Pěkný režijní špílec.
Bohužel se pětatřicetiletého jubilea o pár let nedočkali písničkář a textař Jarda Řehoř, Mirek Burian, který se Sekvojí hrál ještě týden předtím, než odešel hrát na nebeské kúry, a nezapomenutelný dvorní zvukař Jarda Pecka, tedy „pan Pecka“. Oslava to tedy byla vydařená a následoval po ní i neméně vydařený jam session, který podle „dobře informovaných kruhů“ trval prakticky do rána.
Foto: Lenka Živná, www.foto-lenka-zivna.cz
