Stanice pražského metra i okolí Náměstí republiky byly plné růžových triček účastnic pochodu proti rakovině prsu, ale do Divadla v Dlouhé chodili návštěvníci oblečeni docela jinak. Ve foyer divadla byl totiž koncert skupiny Mrakoplaš.

Tímto finálovým koncertem se skupina Mrakoplaš rozloučila s řadou koncertů, kterými od začátku roku každý měsíc slavila skutečnost, že má letos už dvacet roků.

Zaplněné židle, příjemný bar za zády a hlavně skvělá nálada nejen mezi posluchači, ale i mezi muzikanty. To, že se nálada z jeviště přenáší do hlediště, není samozřejmostí, ale když se to povede, je to dárek navíc. Když třeba Martin Kalenda v závěru písničky sáhne basákovi Petrovi Maršíkovi na ladění a dostane od rychlejšího Petra lehký kopanec do zadní části těla – vyvolá to jen úsměvy, a nejen na tvářích přítomných příbuzných.

Na předchozích koncertech k jubileu si vždycky zahrál někdo z těch, kteří měli proč oslavovat, protože v nějaké fázi dvacetiletí patřili do kapely. Při tomto finále byli rovnou tři – basáci Jakub Jurkovič a Michal Janovský a bubeník a perkusista Roman Pluhař. Kromě nich však vedle Pavla Liptáka s kytarou, Petra Vrabce s foukačkou, Pavla Douši za bicími a již zmíněnými Petrem Maršíkem a Martinem Kalendou s kytarou hostoval za klávesami i Milan Potoček.

V televizi už dávali přenosy z fotbalového mistrovství Evropy, ale divadelní foyer jen potvrdilo, proč se říká „Co Čech, to muzikant“, ať už Mrakoplaši hráli pecky ze svého repertoáru, věci z chystaného cédéčka Hlídač, nebo třeba Neila Younga z roku 1968.

Dvacítku slavila skupina, ale ta se skládá z jednotlivých výborných muzikantů, což sóla jednotlivých nástrojů jen potvrdila. Pája Lipták se ve zpěvu střídal s Martinem Kalendou, ale nejenže toho odzpíval většinu, a co nevyjádřil hlasem, zazpívala jeho elektrická kytara, ale dialog jeho kytary s Milanovými klávesami byl něčím, co bych bez dlouhého přemýšlení nazval svátkem muziky.

Stejným zážitkem byly i vstupy tří bývalých členů kapely, protože to slovo „bývalý“ se rozhodně nehodilo k parádě, kterou předvedli. A když se po zhruba tříhodinovém koncertu rozloučili slavnou písní o klepání na nebeskou bránu, bylo to vlastně jen připomínkou, kam se vrtnou, až jednou skončí tady to jejich pozemské angažmá.

Foto: archiv kapely (facebook)