Mikulášové chodí pátého prosince různí a různě. Na některé se děti těší, některých se děti bojí, protože nevěří, že Mikulášova autorita zvládne neposedného čerta i neškodného a hodného anděla.
Podle tradice, která v našich zemích přece jen odolává nástupu halloweenu nebo santovskému náklaďáku Coca-coly, uspokojí Mikuláše nejen prohlášení rodičů, jak mají hodné dítko nebo dítka, ale především recitace nějaké básničky nebo zpěv písničky v podání malého občana, který je pak za svou produkci po zásluze odměněn nějakým pamlskem z Mikulášova koše.
Do krušnohorského Kalku, přímo do jídelny vyhlášené kozí farmy u Drexlerů, přijíždí Mikuláš od Karlových Varů, čert ze severomoravského Bohumína a anděl je místní, aby se snad někdo ze svaté trojice v horách neztratil. A malí jsou všichni občané, zaplňující jídelnu, protože proti svatému Mikuláši s lidskou mírou 203 centimetrů jsou malí všichni.
Ale to předbíhám. Pátý prosinec na Kalku je totiž sousedským setkáním těch, kteří mají rádi písničky a mají se rádi navzájem. A poslední roky se staly vzácnou příležitostí poslechnout si na vlastní uši a srdce Stanislava Motla, jednoho z mála našich novinářů, kteří se pouštějí do nevyjasněných případů, záhad a tajemství.
Standa Motl (tak mu totiž všichni říkají) má nejen doma knihovnu o devíti tisících svazků, počet jeho rozhlasových pořadů už překročil hranici čtvrt tisícovky, řadu kauz, kterými se zabývá nebo zabýval, odvysílala i televize, tlusté knihy zachycující případy Za oponou času vyšly čtyři a připravuje se pátá, počet filmů, které doprovázejí a ukazují mnohou tvář jeho pátrání, už dosáhl čtyřicítky – a přitom tenhle člověk má pořád tendenci se spíš omlouvat svým čtenářům a posluchačům, že jim bere čas.
Loni po strhujícím vyprávění Standa slíbil, že příště přiveze i nějaké obrázky - a svůj slib, jak je jeho zvykem, splnil. A tak prostorná drexlerovic jídelna byla tentokrát vybavena jiným uspořádáním stolů s bílými ubrusy a sváteční výzdobou a na zdi mezi okny bylo velké promítací plátno.
Mikulášovský večer zahájili Luboš s Verunkou Stráníkovi a Míra Ošanec repertoárem nesmrtelného amerického tria Peter, Paul a Mary a po čtyřech písničkách přišel ke slovu ten, na něhož se všichni těšili nejvíc- Standa Motl. Začal vysvětlením, proč mu nedal spát případ talentované zpěvačky Pavlíny Braunové, která zmizela na konci osmdesátých let při cestě od babičky na koncert Minnesengrů, s nimiž zpívala – a od té doby se po ní slehla zem. Ani to, zda obrazně nebo doopravdy, zatím není jasné. A pustil film, který je svědectvím jeho pátrání, názorů Pavlíniných kamarádů i profesionálů, kteří se zmizením třiadvacetileté dívky zabývali.
Takhle obvykle mikulášovské večery nezačínají, ale narvaná jídelna, upřené oči na řečníka, aby nikomu neuteklo ani slovo jeho komentáře po filmu, svědčily o tom, že Standa Motl hovořil k naprosto správným posluchačům. Další písničky obou kytaristů a zpěvačky Verunky uvolnily napětí ze zhlédnutého a umožnily Standovi Motlovi ukázat na příkladech, jak asi vypadá jeho pátrací činnost, a pak se věnovat tématu druhého filmu, které vlastně procházelo jeho životem, protože Stanislav Motl dvacet let pátral po tom, jak vlastně a kde zahynul autor po Bibli nejpřekládanější knihy na světě – Malého prince – Antoine Saint-Exupery. Podařilo se mu najít nejen vrak jeho sestřeleného letadla ve Středozemním moři, najít rybáře, v jehož síti se po letech objevil náramek s Exuperyho jménem, potápěče, který našel součástku, dokazující, že jde opravdu o Exuperyho letadlo – ale vypátral i žijícího pilota někdejší německé válečné Luftwaffe, který Exuperyho sestřelil. Protože nic není na světě jednoduché, tenhle německý pilot byl velký fanda Exuperyho, měl doma spoustu jeho knížek, ale nemohl tušit, když objevil neozbrojené letadlo a snadný cíl, že za kniplem sedí Antoine Saint-Exupery.
Bez dechu sledovala kalecká jídelna filmové záběry i Standův dovětek, vysvětlující vztah Exuperyho příbuzných k nálezu letadla a ostatním podrobnostem konce slavného spisovatele.
A otevřely se dveře a skrčený prošel dveřmi pan Mikuláš, než se zase narovnal do své dvoumetrové tělesné výšky, doplněné ještě o vysokou čepici, tedy mitru. V košíku měl dárečky, dospělí v jídelně rázem omládli o desítky let a pracně lovili ve svých hlavách kratší či delší básničky, písničky, domácí pán Vašek Drexler to vyřešil vtipem o litvínovských hokejistech, nálada kulminovala. Čeští Peter,Paul a Mary se rozloučili závěrečným setem, ale muzika pokračovala. Bohumínský čertík Ota Maňák zpíval a bavil jídelnu tak, že hromové potlesky neutichaly, tím spíš, že si pozval jako posilu Luboše Stráníka a bývalou zpěvačku chomutovského big-bandu Terezku Drexlerovou, jejíž Černá Jessie patřila k vrcholům hudebního večera. Mezi posluchači byli i litvínovští Popelkovi Nikolka a Jarda, kteří o den dřív v litvínovském kostele Sv. Michala Archanděla zpívali se Stráníky na Vánočním koncertu, a tak malá ochutnávka zazněla i na Kalku. Ale to pořád nebyl konec, protože u stolů se kromě tatarských bifteků, úžasného tiramisu Nikol Popelkové a jiných dobrot objevily další kytary a písničky zněly dlouho do noci. Nebylo divu, že hrstka koní, kteří obsadili pole před Drexlerovic stavením, kde v červnu probíhá Potlach u Stráníků, se mačkali u hrazení co nejblíž jídelně, aby z té hudební parády taky něco měli.
Foto: Eva Francová
