Jan Žamboch, kterého se ptal Slávek Janoušek, kterého se ptal Víťa Troníček, kterého se ptal Roman Horký, kterého se ptala Lenka Slabá, které se ptal Luboš Stráník, kterého se ptal Pavel Žalman Lohonka a kterého se ptala Pavlína Jíšová, se ptá Lucie Vlasákové z Epydemye

Ahoj Lucko, Slávek Janoušek mi poslal v rámci Štafety sedm moc hezkých otázek, a jelikož by byl hřích tento řetěz přerušit, vybral jsem si pro pokračování téhle taškařice tebe. Jednak proto, že se známe osobně a už vlastně dlouho a taky proto, že pozoruju tvou kapelu Epydemye od jejího zrodu a vnímám její posuny, barvy i personální změny, takže určitě přijdu na to, jak se hezky ptát.

Milý Jane, tvé otázky mi udělaly radost. Otevíráš témata, o kterých se mi chce přemýšlet i psát a dokonce jsi narazil na jeden můj utajovaný sen J

   Začnu možná trochu zostra a osobně. Na počátku kapely jste byli s Honzou Přesličkou partneři. Po nějaké době jste se ale rozešli a přesně v tomhle bodě se většina rozpadá na padrť. Jenže vy jste to ustáli a nejen to. V současné době s tebou kromě Jana hraje tvůj manžel Míra Vlasák. Cítím v tom obrovský nadhled a zároveň touhu hrát a nepohřbívat společné chvíle s muzikou. Jsi si vědoma, že je to velmi neobvyklé a zároveň, že z toho kapela může čerpat velkou sílu? A kde jsi v sobě tu sílu, pokračovat dál, vzala ty?

Já a Honza jsme byli spolužáci, později partneři a spoluhráči. Bylo nám dvacet a vše bylo možné. Vyrazit v noci na vodu, vydělávat do klobouku v Německu na ulici, nebo zůstat celý víkend na festivalu a hrát do rozednění. Když se náš vztah začal sypat, bylo to bolavé, ale všechny tyhle okamžiky nás hodně spojily. Do hudby jsme dali tolik energie a tolik nás naplňovala, že jsme se kapely nechtěli vzdát. Partnerství se nám podařilo přeměnit ve velké přátelství, kterého si oba vážíme. Určitě mi pomohlo i to, že jsem krátce na to poznala Míru. Kluci si brzy začali rozumět a já najednou zjišťovala, že spolu chodí hrát a tvořit do zkušebny. Nejdřív jsem se vzájemnému propojení bránila, ale brzy mi došlo, že tady vzniká něco, u čeho musím nutně být. Tak se Míra stal součástí Epydemye. Píšeš o obrovském nadhledu, ten jsme v sobě museli najít všichni, aby to mohlo fungovat. A funguje to skvěle dodnes. Už k tomu není nutný nadhled, jsme propojeni kusem společného života.

   V Epydemyi hrál kdysi na kytaru nedávno bohužel zesnulý Lukáš Kazík, který do vašich písniček vnášel bluegrassovou vůni a po jeho odchodu z kapely ho vystřídal kytarista a zpěvák Dušan Vainer, který zase songy v dobrém slova smyslu "osmrďával" bigbítem. Která vůně je ti osobně milejší? Vyvíjí se v průběhu let nějak tvůj hudební vkus, ovlivňuje ho něco?

Bluegrass nebo bigbít? Pro mě je na prvním místě vždycky dobrá písnička, a jestli je zabalená do takového nebo jiného kabátu je až za tím. Můj hudební vkus se samozřejmě vyvíjí a mění, teď mě nejvíc baví hrát s bubnama. To je u basáka asi pochopitelné. Má to větší živočišnost a pěkně to na koncertech tepe. To je něco pro mě.

   Vždycky, když tě vidím hrát na kontrabas, vnímám tvůj úsměv a pozitivní naladění. Jelikož jsem sám aktivní muzikant, moc dobře vím, že ne vždy je člověku na pódiu do tance. Máš v sobě nějaký mechanismus, jak dokázat odložit smutky a případně nějaké negativní emoce a být na jevišti vždycky ta usmívající se a zářivá bytost? Není to vlastně, do určité míry, herectví a nazkoušené divadlo? Podotýkám, že to nehodnotím, zajímá mne, jak to máš ty.

Dostala jsem se do fáze, kdy je mi na pódiu do tance pořád. Dřív mě dokázal rozhodit špatný zvuk, déšť, nebo že přišlo málo lidí. To jsem se pak snažila nějak nahodit a čerpat pohodu třeba z kluků, pokud ji oni měli. Teď už to dělat nemusím. Sundám boty a na pódium vcházím s tím, že si to užiju. Už mi nic nebere vnitřní klid. A jaký je ten můj mechanismus? Nejdřív se trochu nadechnu, než ti to napíšu. Nejvíc mi pomohlo, když jsem do svého života vpustila Smrt. Beru ji jako součást každého dne. Nikdy nevíš, jestli zrovna tohle není koncert poslední, poslední jízda autem, poslední objetí nebo poslední uspávání dětí. Možná to zní moc fatálně, ale mně to pomáhá žít s větší lehkostí. No a navíc, je to pravda.

   Znám tě, myslím si vcelku dost na to, abych poznal, že jsi nesmírně inteligentní a moudrá žena. Zajímalo by mne, zda se někdy dočkám nějaké tvé písně. Ať už textu, nebo melodie. Chápu, že vedle autorských osobností, jakými jsou Jan a Míra, to můžeš mít těžké, ale přesto a právě proto bych tě, něco tvého, někdy moc rád slyšel zpívat. Zkoušela jsi někdy psát písničky? A můžeš mi mé přání někdy splnit?

Jednu píseň jsem před lety napsala. Byla to taková terapie z rozchodu. Aspoň nastíním obsah, abych tvé přání částečně splnila. Byla to zpověď písničky. Autor ji stvořil a už během skládání věděl, že to bude hit. Přinesla mu spoustu radosti a slávu. On ji ale časem přestal hrát, napsal jinou a na tuhle zapomněl. Zajímavé je, že když ti teď o ní píšu, i po tolika letech v hlavě slyším části textu a melodii. No, možná večer vezmu kytaru a opráším vzpomínky …

   Jelikož holek u basy v kapelách není mnoho (méně je snad už jen bubenic), tak se chci zeptat, dostala jsi někdy tzv. lano z nějaké kapely? A případně, je nějaká nabídka, která by ti působila opravdu velké pokušení? Třeba kdyby ti zavolal Robert Křesťan a řekl ti, Lucie nechceš se s kontrabasem a s Trávou projet po Státech? To by stálo za ty měsíce cvičení na nástroj navíc ne? :-)

To nahozené lano už jsem párkrát přijala jako host. Vždyť i spolu jsme mohli dvakrát sdílet pódium, pamatuješ? Pro mě je hostování vždycky velký zážitek. Stát přímo tam, mezi muzikanty, cítit zblízka energii a chemii kapely. Párkrát jsem si takhle zahrála s přáteli z Hlubokého nedorozumění, se Stráníky a s dalšími kapelami. Dvěma uskupením jsem kontrabas natáčela na desku. A ptáš-li se na Druhou trávu? Tak tady jsi odkryl jeden můj utajovaný sen. Neváhala bych ani vteřinu a ani se nemusí jet po Státech J Akorát bych místo měsíců musela u kontrabasu trávit spíš roky. Tomáš Liška, basák Druhé trávy, je pro mě jeden z nejlepších. Toho nejde nahradit.

   Jak vnímáš tlak na genderovou vyváženost v různých odvětvích? Jsou ve světě dokonce festivaly, které se snaží dodržet u interpretů spravedlivý podíl žen a mužů v programech. Myslíš si, že něco takového patří i do hudebního byznysu?

Popravdě mi ženská energie v muzice chybí. Možná je to i tím, že jsem v kapele i doma neustále v obležení mužů. Ještě že za námi na koncerty chodí všechny ty krásné, tančící a objímací ženy. To mi to trochu vynahrazuje. A povinná vyváženost? Představa, že jsem v nějaké kapele, abychom jako celek splnili nějaké kvóty, tak to bych opravdu nechtěla.

   Kapele Epydemyi se daří a jestli to tak půjde dál, budete se moci všichni hudbou živit. V určitém bodě se prostě musí člověk rozhodnout. Je to ale něco, co si ty osobně přeješ a k čemu směřuješ?

Nejvíc si přeju, aby mě muzika pořád bavila a naplňovala, protože jakmile se tohle vytratí, půjdu dělat něco jiného. A jestli do toho jít naplno? Myslím, že tohle rozhodnutí jsme udělali už na začátku, kdy nás nerozdrtil partnerský rozchod. Takže volba živit se pouze hudbou má u nás jasnou odpověď. A já ti nevím, čím déle zkoumám tenhle svět, tím víc si myslím, že nás nerozdělí už ani Smrt. Někdy o tom můžeme hodit řeč. S díky, Lucie

Moc děkuju za možnost ptát se a těším se na tvé moudré a chytré odpovědi.

S úctou

Jan Žamboch