Bylo by na dlouhé vyprávění a stálo by to hodně popsaného papíru, než bych vylíčila vzestup a pád Kunratického lesa v Praze 4, který se rozkládá od Jižního Města II. nahoře, až po Krčský dolík. Sleduji ho více než dvě desetiletí, od dob, kdy jsme se na Jižní Město II. nastěhovali. 

Synovi byl rok, byli jsme odkázáni, jak tomu bývalo v dobách minulých, na jeden ubohý pultový obchod, takže všechno potřebné pro chod domácnosti jsem vozila na tzv. golfáčích z obchodů na Sádce, což čítalo několik kilometrů tam a pak zase zpátky. Když bylo vše obstaráno, jeli jsme do lesíčka. /Tak můj synek nazýval Kunratický les/. Líbezný a něžný název. Na lesíček jsme se dívali z okna v sedmém patře paneláku, takže taková vycházka v létě, v zimě, byla na denním pořádku. Krásný, vzrostlý a úhledný les, sestávající ze smíšeného porostu, protkaný asfaltovými, ale i lesními cestami, k tomu přímo vybízel.

Šlo se přes pole, kolem hájenky, nedaleko nás poskakovali zajíci, panáčkovaly zvědavé veverky, spousta ptactva zpěvného ve větvích namáhala svá hrdélka, výstavní bažanti se předváděli v plné své barevné kráse, prostě na co si vzpomenete. Pro dítě, které rozum bere, přímo ráj poznání.
Naše kroky vedly v prvé řadě na dětské hřiště, okrouhlý prostor plný dřevěných prolézaček, houpaček, velký dřevěný vláček tomu všemu vévodil a neustále byl doslova obalen jásajícími dětmi. Nechyběly klouzačky a pískoviště. K posezení rodičů sloužily stoly s lavicemi, kde se dobře posvačilo a jelo se dál.

Mírně s kopce se po pár minutách chůze došlo k nejnavštěvovanějšímu místu celého lesa – k Václavově studánce. Pramenitá a velice chutná voda vyvěrala ze stráně a byla svedena potrubím do malé studánky, ze které přepadem cestovala dolů s kopce úzkým korytem. Sem se pro vodu scházely průvody lidí, s lahvemi, kanystry na kárkách, dokonce se i čekala fronta, než se pramen a dřevěná lávka k němu uvolnily. Po osvěžení vedly naše kroky dále, až se prosvětlila cesta a les řídnul. Tam byl ráj dětí i dospělých – malá zoologická zahrada a velká hájenka. Opatrovali zde poraněná zvířátka, která přebývala ve výbězích, kde o nich bylo na dřevěných tabulkách vypáleno vyprávění.
Dle počasí, času, sil a chuti se dalo dále dojít na kraj Kunratic, kde se dnes prostírají nové pavilony IKEM, nebo krajem lesa až pod Krčskou nemocnici, anebo se otočit a šlapat slušný krpál zpátky nahoru, k domovu.

Tak to chodilo rok co rok a jak léta plynula, chodili jsme na tuto výpravu i v zimě na běžkách. Až do té doby, než se začal uskutečňovat územní plán výstavby dalších sídlišť. Protestní petice za záchranu Kunratického lesa, již v těch letech chráněného, protesty občanů, žijících na sídlišti a v Kunraticích samotných, vyvolaly pouze sliby, že nebude les ohrožen, že bude zachován odstup několika set metrů od hranice lesa a další. K ničemu. Jako se vším, co se nemůže samo bránit. 

První padla hájenka. Mohutné výkopy se nemilosrdně blížily k lesu a když se dneska podíváte, kde končí poslední obytné domy, srdce krvácí. A stačí projít krajem lesa, abyste zjistili, že umírá. A naše vzpomínky na něj umírají pomalu s ním. Václavův pramen byl vyhlášen za zdraví škodlivý, zvířátka se odstěhovala bůhví kam. I přesto čas od času, když si potřebuji srovnat myšlenky, načerpat energii a síly, vypravím se na dlouhou procházku a snažím se naplno dýchat, dýchat s těmito zelenými plícemi ve stejném rytmu, naslouchat zvukům, které svědčí o jakémsi životě na zemi i v korunách stromů, vyprávět si se stromy a modlit se, aby nám tento zázrak uprostřed sídlišť zůstal zachován.