V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní třída celého Světa.

Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kopkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi chlapečky a ostatními.

Tedy, holčičkami. A dodnes, přestože poučen, zůstávám v okouzlení.

Na naší ulici, jmenovala se tehdy Sokolská 215, potom nějak jinak a dnes opět U Sokolovny, měl malé pekařství jistý pan Kuneta. Jeho podobu jsem ztratil. Určitě však pekl vynikající pečivo, jak už to bývá při pohledu přes rameno. Do dětství. Ano, dříve prý bylo všechno lepší…Proč ale pan Kuneta zůstal podepsaný v mé paměti, v mém srdci, v mém osobním BioPočítači je to, že on svoje rohlíčky nejenom pekl a prodával, ale sem tam i rozdával. Rozdával nám, tehdy dětem, k naší velké radosti. V dnešní sexystické době bych se domníval, že může býti i pedofilem, lákaje děti na rohlíky. On však svoje rohlíčky, obzvláště vypečené, rozdával i jiným. Dospělým. Nevím zda podle potřebnosti sociální či jiné.

Až později, mnohem později jsem pochopil a zapsal si do své lidské vybavenosti, (teplá kaluž kdesi uvnitř, kde se množí zárodky poezie), že on, pekař, dělal radost především sobě. Dívaje se na radost těch, kterým ji sám způsobil. Takové malé Perpetuum Mobile radosti.

Protože však my dnešní, šediví a nevěřícní, máme prokázáno součty čísel, že Perpetuum Mobile čehokoliv nemůže existovat, ponechejme tedy bláhové umělce života jejich osudu. Nechť se pokouší znova a znova pomocí slovíček, pastelek, cinkáním či čímkoliv, oživit zbytečnost hračky. Oživit Perpetuum Mobile radosti.

Samozřejmě, pekař Kuneta nikdy nezbohatl. Ale o jednom člověkovi, který zbohatl prostřednictvím odkazu onoho pekaře, o tom vím svoje. Mám jeho jméno zapsáno ve svém občanském průkazu.

Odkaz pekaře. Básníka.

Ve Zlíně, 2003
Břetislav Kotyza