V listopadu se dcera vdávala a to už nosila pod srdcem malého drobečka. Mladí neměli vlastní bydlení a tak jsme jim z manželem nabídli, ať zůstanou u nás. Ve velkém rodinném domě bude určitě dost místa pro všechny, myslela jsem si.

Místa bylo dost, v patře byl ohromný pokoj a ložnice, které si zabydlely. S blížícím se porodem jim ale začalo vadit schodiště, což mi přišlo logické, tak se z patra přestěhovali do dvou místností v přízemí. Místnosti byly jen jejich, já a můj manžel jsme obývali zbytek domu. Kuchyň, WC a koupelna byla společná.

Po nějaké době nám začali vadit některé návyky mladých a jim zase naše „starousedlické zvyky“.  S tím jsme asi měli počítat dopředu, ale nikoho to nenapadlo. Co naplat, až se narodí ten malý drobeček, určitě se spousta věcí změní, namlouvala jsem si.

V květnu dcera porodila krásnou zdravou holčičku. Situace se uklidnila, vše se točilo kolem toho malého uzlíčku jménem Dominika.

Když jsem měla volno v práci, brala jsem malou ven do kočárku, doma jsem si s ní také hrála…..možná až moc. Po čase mezi mnou a dcerou nastaly hádky a situace houstla. Tak jsme se s manželem domluvili, že si necháme postavit domeček, nějaký malý, jen pro nás dva, abych neměla moc na uklízení a nám to stačilo.

Zahrada byla ohromná, tudíž odpadlo hledání pozemku a náklady na něho.

Na internetu jsem našla bezva malinkou stavbu, taková „perníková chaloupka“ akorát pro nás dva. Okamžitě bylo jasno, přesně toto bychom chtěli. Firma se zdála být poctivá a spolehlivá, tak se za několik měsíců začalo stavět. Bohužel, někteří Čechové jsou nenechaví, jak někdo zmerčil prázdnou stavbu, přes noc se začal ztrácet materiál z rozestavěného domečku. Po několika takových loupežích nás to naštvalo natolik, že jsme vzali spacáky a nocovali na stavbě. Mladí se s námi ochotně střídali na stráži. Do roka naše „perníková chaloupka“ stála a už čekala jen na obydlení.

Začal ohromný kolotoč.

Nejprve se stěhoval nábytek, náš starý traktůrek Tereza s přívěsem odvozil sedačku, stoly, skříně, postele …..prostě vše. Nábytek se rozmístil a začalo se s kuchyňskou linkou, která byla moc veliká, takže ji musel manžel zkrátit, aby se vešla do kuchyňského koutu. Povedlo se! „Tak už máme vyhráno, jsem rád, že to odnesla jen hlava toho trpaslíka na zahradu, teď přijdou na řadu už jen drobnosti, to bude hračka“. Povídá muž, jednoho večer. Omyl, to bylo právě to nejhorší.

Bylo to dost náročné, ráno do práce, odpoledne nošení přeplněných krabic a přepravek všelijakého harampádí, oblečení, nádobí, dekorace….. Nic se nemohlo vyhodit, na vše byla nějaké památka, nebo škoda to prostě jen tak vyhodit.

Až to došlo tak daleko, že se naše perníková chaloupka během dvou týdnů zaplnila krabicemi všeho druhu i velikostí. Nikdo nevěděl kde co je. Dokonce jsem jednoho dne v pět hodin ráno běhala po domě a hledala krabici se svým spodním prádlem, abych vůbec mohla odejít do práce.

Při pečlivém skládání a ukládání všeho do skříní, skříněk a poliček mi došlo, že se tam prostě vše nevejde. Něco musí z domu. Ač nerada, ale jinak to nešlo plno hrnečků a dalších předmětů skončilo zabalených v novinách na půdě ve velkém domě kde zůstala bydlet dcera se svou rodinou. Až po skoro třech měsících jsme se v novém domečku úplně zabydleli, přestali hledat různé věci a cítili se dobře.

K dceři to máme jen přes zahradu, tudíž se vidíme poměrně často, vnučka mezitím hodně vyrostla a chodí k nám na návštěvy. Myslím, že nám už nic nechybí, všichni máme své pohodlí a soukromí, nikdo nikomu neleze na nervy a přesto k sobě máme velmi blízko.

Dvě rodiny v jednom domě, to prostě není dobrý nápad. Ale znovu bych se stěhovat skutečně nechtěla, jednou stačilo!!!

Od našeho stěhování už uplynulo šest let a já stále nemohu najít malé svatební fotoalbum. Kampak se asi podělo? Nikdo neví, ale třeba ho jednou někde nečekaně najdu a znovu si vzpomenu na pekelné stěhování a perníkovou chaloupku přeplněnou různými krabicemi.