Tv?j pohled který pálí,
svléká,
skrz naskrz mnou proniká

že stydím se za své já,
své bytí
a schovávám vše
co skrýt se dá.
Své ruce,
výraz,
vše co je i schází.
A duše nahlas volá,
jak ryba v síti sebou hází,
že mám jen obavy.
Né slova.
Strach,
z vlastních myšlenek,
aby nenastala shoda.
Strach z činů,
které,
kdyby byly...
a být by mohly...
jen by potvrdily,
žes pro mne pokušením
a běda.
Když mu neodolám.