René Matlášek, kterého se ptaly Ladybirds, kterých se ptala Adéla Bohadlo, které se ptala Pavlína Jíšová, které se ptala skupina Madalen, které se ptal Petr Bende, kterého s ptala Věra Martinová a které se ptal Petr Kocman, se ptá Aleše Hrbka ze skupiny Přístav.
Sítěmi se prohnal příběh o Tvém nešťastném zranění opařením. Vznikla, nebo vznikne na toto téma nějaká písnička?
Zatím na toto téma, žádná píseň, sloka či verš není a tajně doufám, že ani nevznikne. V životě jsou situace, na které s radostí zapomeneme a rozhodně si je nemusíme připomínat v písních.
(Martina: Na druhou stranu… možná by neměly zůstat jen příspěvky na dané téma. Já bych tuhle možnost nezatracovala.)
Známe se už řadu let. Dříve jsme se potkávali častěji na soutěžích, kde jsem byl soutěžícím, a někteří členové kapely byli porotci. Dnes už se spíše potkáváme na festivalech a akcích, kde jsme já i vy jako účinkující. Stejně to má i řada mých vrstevníků muzikantů. Jaké je pro vás sledovat tenhle vývoj v průběhu času?
Je to přirozený koloběh. Soutěže, na kterých jsme kdysi hrávali, jsme si užívali. Hrálo, zpívalo a pilo se až do rána. Mnohá vystoupení na soutěžích byly ještě se „zbytkáčem v žíle“. O to větší překvapení bylo jakékoliv vítězství. Každé vystoupení nás bavilo a soutěž byla podružná. Z té doby máme spoustu hezkých vzpomínek a nejenom muzikantských přátelství.
Pak se to přehouplo a zábavou bylo sedět v porotě – sledovat začátky a pokroky muzikantů je obohacující. Postupem času a nabitých zkušeností (aneb čím víc vím, nevím nic) se snažíme tuhle roli předávat jiným muzikantům a zůstávat spíš stranou. Výjimkou je Porta. Zde si svoje místo v porotě užívám. Sedím mezi muzikanty, od nichž se učím zase jiný pohled na muziku. Mnohdy jsou to lidé, kteří se hudbou živí. Oproti nim mám zase zkušenosti muzikanta amatéra, soutěžícího, pořadatele, dramaturga. Přes rok slyším mnoho amatérských, začínajících hudebníků a také se snažím poslouchat hudbu napříč žánry. To abych zůstal v obraze a mohl se vyjadřovat k tvorbě mladých muzikantů, kteří čerpají inspiraci od zahraničních umělců nebo tuzemských muzikantů zaškatulkovaných jinde.
Kdybych zůstal u vašeho stálého kontaktu s dalšími a dalšími mladými muzikanty skrze soutěž Brána, je to pro vás v něčem inspirativní? Ovlivňuje to vaši tvorbu a produkci vašich nových věcí?
Spíše než tvorbu a produkcí nových písniček, to ovlivňuje naše nadšení pro folk a muziku jako takovou. Když vidím, jak jsou děti na Bráně šikovné a jakou mají podporu okolí, tak si říkám "Co bych za to dal, kdybych v jejich letech hrál jako oni". Nejvíc mě na tom všem baví ten každoroční neuvěřitelný progres ať už textově tak i instrumentálně. Těší mě, že vždy vznikne nějaké uskupení, které rozvíří vody toho našeho folkového rybníčku. Ať už je to D.N.A., Ladybirds, Zkusmeto, z těch mladších Sam Rychtar, SANANAJ, Ornament… A nebo v minulosti Vodníci, Rovnátka či 16 strun a šmytec!
V roce 2022 jste vydali krásnou desku “V peřejích”. Co plánujete v nejbližší budoucnosti?
Jéé, moc děkujeme. Podle reakcí se deska líbí, fanoušci píší, deska se hraje. Zkrátka vše je tak, jak má být. Aktuálně jsou domluvené koncerty a festivaly a věnujeme se nahrávkám z nedávného výročního koncertu, které až zpracujeme, umístíme na YouTube. Stále připravujeme nové písničky, abychom se mohli pustit do natáčení další desky.
Letos slavíte 25 let na scéně. Na jaké momenty nejraději vzpomínáte?
Těch momentů je hrozně moc. Je to stále intenzivní hrát 25 let po boku skvělých muzikantů a kamarádů. To se z vás prostě stane rodina, kde jeden druhého potřebuje. Dost věcí prožíváme spolu, vzlety i pády jednotlivců i celé kapely. Často vzpomínám na první Portu z rukou Wabiho Daňka, která nás neskutečně nakopla. Chtěli jsme všem dokázat, že jsme si ji zasloužili. Pak také na to, jak rychle jsme se dali dohromady po bouračce a jak s námi začala zpívat Martina (které jsem na předkole Porty seděl v porotě J). Vzpomínám na festival, kde před námi hrál Karel Gott, na cesty autem, při kterých bývalý basista Pája vyprávěl neuvěřitelné historky ze svých cest autobusem po Evropě (kam se na Páju hrabou všechny GPS navigace!), na koncerty, kdy uprostřed písničky zmizel Kamil (čůrat), na výročáky a křty, které jsou díky trémě v mlze :-D Na koncerty po covidu, které byly euforické a úplně jiné, než všechny předtím… Vzpomínám na kamarády, kteří prošli kolem nás a najednou už nejsou. Na všechny ty probdělé noci u kytary. Slzy, úsměvy, mnohá přátelství, potlesk, který je nakažlivý…
Je toho moc.
Co byste poradili začínajícím kapelám, aby spolu taky vydržely čtvrt století?
Napadlo mě hned několik muzikantských sloganů, ale pokusím se je pro tentokrát nepoužít. 25 let je jako čtvrt století v manželství. Tohle manželství v 6 lidech je stejně tak o vzájemné toleranci, důvěře, respektu, porozumění a inspiraci. Musí se pořád makat, poslouchat kolegy a rozšiřovat svůj hudební rozhled. Neustrnout, mluvit spolu o všem. I o nápadech. Jenom tak docílíte toho, že i po 25 letech vás muzika baví s těmi stejnými lidmi.
Je festival, na kterém byste si rádi zahráli, ale ještě se to nepovedlo?
Těch festivalů je asi dost. Já osobně bych si hrozně rád zahrál v Telči na nádvoří zámku. A na festivalu v Kropce v Polsku.
Díky za rozhovor
René
