Skupina Ladybirds, které se ptala Adéla Bohadlo, které se ptala Pavlína Jíšová, které se ptala skupina Madalen, které se ptal Petr Bende, kterého s ptala Věra Martinová a které se ptal Petr Kocman, se ptá René Matláška

Když jsme si po cestě ze společného hraní pustily tvoji nejnovější desku Tlusté čáry, byly jsme okouzleny tvými texty a hudbou. Prozradíš, co nebo kdo je tvojí největší inspirací k tvorbě takových písní?

Děkuju! Moje největší inspirace zrovna pro tuhle desku jsou bezpochyby ženy – ať už ty, se kterými jsem něco prožil, nebo ty se kterými se ty představy o protnutí našich cest úplně nepotkaly. Výhoda autorů je, že i když se stane něco co nechtěli, nebo naopak nestane co chtěli, pořád to může být super inspirace pro song.

Na tvojí nejnovější desce obdivujeme i propracované a zajímavé aranže písní. Kdo na tom má největší podíl?

Na aranžích má rozhodně největší podíl Víťa Štaigl, který celou desku produkoval. Dal si s tím spoustu práce a je to na tom slyšet. Na začátku jsme si nastavili, kam chceme, aby to směřovalo, kdo budou “referenční umělci” pro tuto desku a pak už to bylo na něm.

Poděl se s námi o tvůj nejzajímavější (ale zveřejnitelný!!!) zážitek z cestování na koncerty.

Těch bylo hodně, asi ani neumím vybrat ten nejzajímavější. Obecně miluju tu nevyzpytatelnost. Často se potkáš s partou lidí z jiných kapel, které znáš, ale mnohdy přesně nevíš, kteří to budou, kdy přijedou, jestli zůstanou i po koncertě a jak dlouho… Jediná jistota je, že to bude stát za to, ať už to bude jakkoliv a s kýmkoliv – s vámi jsme minulé léto na Mohelnickém Folkfestu kalili do rána a nemělo to chybu.

Protože jsme stejně jako ty začínaly hrát v dětském věku, zajímalo by nás, jak jsi na muzikantský svět koukal dětskýma očima. Co si ti na něm líbilo a co tě lákalo a co tě naopak děsilo? 

Byl to pro mě vždycky svět, ve kterém jsem se cítil nejvíc jako doma a sám sebou. To se vlastně nikdy nezměnilo. Koukal jsem na ty starší zkušenější muzikanty a snažil se jim v průběhu času vyrovnat. Na muzice je super, že je vždycky kam růst a kam se zlepšovat. Je to nekončící proces a to jsem na tom miloval už od dětství. Možná mě nic úplně neděsilo, ale někdy jsem si sám vytvářel zbytečné strachy. Měl jsem období, kdy jsem si psal písničky tak, aby byly na hraně mých hlasových možností, což ale nejednou způsobilo, že to pak naživo prostě nedopadlo – takže jsem si takhle občas sám zbytečně házel klacky pod nohy. 

Baví tě stát na pódiu spíš sám jako písničkář, nebo s plnou kapelou?

Těžko říct, obojí je vlastně v zásadě podobné, ale mám pocit, že se hodně liší ta očekávání, která se na mě kladou. Když jdu hrát jako písničkář, myslím, že se ode mě čeká hlavně autentičnost – prostě prezentuju sám sebe a jsem tam sám za sebe. Jako frontman v kapele jsem ale tváří celku – najednou mám reprezentovat současně i několik dalších lidí a dávat podobu té image, kterou Self Made (má kapela) buduje. Není to o tom, že bych ze sebe dělal něco co nejsem, neustále jsme v nějakých rolích a pořád jsme to my. Self Made je pro mě ale asi větší výzva, protože být sám sebou tam prostě nestačí – nestojím tam jako René Matlášek, ale jako frontman kapely Self Made. To mě na tom hrozně baví a v současnosti možná přece jen o trošku víc, než ta písničkářská poloha.

Pamatuješ si na své první vystoupení na Portě? Kdy to bylo?  

Tyjo, asi spíš nepamatuju. Možná mi bylo tak 13, nebo 14? Takže někde okolo roku 2011, 2012? Poprvé jsem tam soutěžil i se ségrou jako “Duo geny”, což byl vlastně takový “prapředchůdce” kapely Self Made. Nevím, jestli to byl ten první ročník, na kterém jsem byl, ale pamatuju si, jak jsem tam na finále Dětské Porty v Bohnicích nevěděl, po které soutěžící mám pokukovat dřív. To hodně dobře kompenzovalo tu trému, kterou jsem před výstupem vždycky měl.

Vím, že studuješ zajímavý obor na VŠ, prozraď nám čemu se věnuješ a jestli vnímáš vliv oboru na tvorbu tvých textů? 

Obor už mám naštěstí dostudovaný – vystudoval jsem psychologii a vedle muzikanta jsem v současnosti ještě armádní psycholog. Ten vliv tam rozhodně je a není malý – aspoň si to myslím. Byl to jeden z důvodů, proč jsem na psychologii šel – abych vystudoval něco, co se mi hodí i do muziky a věřím, že se to povedlo. Sice jsem si tam i rozšířil slovní zásobu, ale zpravidla jen o slovíčka, která rozhodně v songu nemají co dělat, pokud mu má někdo rozumět. Při psaní vnímám hlavně rozšíření způsobu přemýšlení nad jakoukoli věcí. Tady psychologie velmi dobře slouží. Každý song je v podstatě proces předávání určité emoce, nebo aspoň já k tomu tak přistupuju. Tím se vlastně obloukem dostáváme k mému oboru. Ta časová investice kterou chtěl a chce dodnes je sice velká a z jedné strany mě to zpomaluje v hudebním rozvoji, z druhé strany mi ale “přidává do pouzdra nové odstíny pastelek”, které můžu použít.

Za Ladybirds

Alena