Víťa Troníček, kterého se ptal Roman Horký, kterého se ptala Lenka Slabá, které se ptal Luboš Stráník, kterého se ptal Pavel Žalman Lohonka, kterého se ptala Pavlína Jíšová, se ptá Slávka Janouška...
Milý Slávku! S potěšením zneužívám této příležitosti uštědřit ti pár dotazů, na které jsem se chtěl tolikrát zeptat a vždycky jsme to nějak zakecali, nebo bylo příliš k ránu, abych si tvá moudra pamatoval. Tak tedy písemně:
Pro naši (už taky né nejmladší) generaci folkařů a písňotepců jsi profesorem textařského kumštu. Klobouk dolů za takřka dvě dekády Textové dílny, která vybrousila tolik talentů. Co pro tebe, osobně, tohle společenství znamená?
Tak, Víťo, díky za otázky. Vidím, žes to pojal opravdu do hloubky, to by se fakt někdy nad ránem nedalo stihnout probrat. Je to dobrý nápad, tahle rozhovorová posunovačka v ePortýru. Ještě nevím, koho si pro své otázky zvolím já. Ale k věci.
Hele, hned první odpověď bude dlouhá, určitě nejdelší, protože musím vysvětlit celou genezi.
Vždycky mě bavilo sledovat ty nové přicházející kolegy. Už od roku 1985 jsem byl po svém vítězství na Portě dramaturgem festivalu v Ústí nad Orlicí, takže jsem musel přemýšlet, kým doplnit ta známá jména. Pak jsem v rámci pořádání festivalů otvíral i open scény, měl jsem totiž náhodně příležitost zahrát si na akci open mic v jednom klubu v San Francisku v roce 89, a nadchlo mě to. Takže na svých festivalech v 90. letech jako byla Svojanovská hláska, Plenér Nesovice, Zelený ring na Zelném rynku v Divadle Na provázku v Brně, což byla vysloveně přehlídka nových písničkářů a kapel, kde už byly i textové semináře, i na to Janouškovo Ústí jsem zval nové a začínající. A taky jsem zasedal v porotách Folkového kvítku a dalších dětských soutěží a bavilo mě sledovat ty talenty i to, jak se rozvíjejí. No třeba vidět hrát Berušky a v nich osmileté děvčátko na housle a pak slyšet dnes tu excelentní navazující skupinu Ladybirds, už maminek, to je prostě zážitek.
No a v roce 2004 z toho všeho vznikla Textová dílna, napřed jen na webu, pak jsme se začali i potkávat dvakrát i třikrát ročně na víkendových sezeních, napřed se dělaly i semináře málem jak ve škole, ale nakonec jsme zjistili, že je nejlepší řešit to praxí. Zadáváme si textové úkoly a pak si za chvíli čteme výsledky a na tom se vlastně ta teorie pochopí sama. A postupně jsme začali jezdit i na festivaly dělat textové workshopy s diváky, ze vzniklých textů se hned vytvořily písně a ty se následně zahrály v improvizovaném adrenalinovém představení, kdy na jeviště vytáhneme i ty píšící či zpívající diváky, nahrávali jsme CD z písní na dílnách vzniklých atd.
Je to vlastně taková kontinuální práce, no… práce, to je řečeno moc vzletně, spíš zábava. Vlastně hlavně zábava. Nic se nemusí. Ono samo se. A co pro mě to společenství znamená? Já se prostě opravdu bavím a ono to má i nějaké ovoce a to je na tom to nejzajímavější. Na poslední víkendové setkání jsem pozval básníka Jiřího Žáčka, aby si s námi přijel zatextovat. Jeho následné hodnocení je pro mě i vyznamenáním. Řekl, že to byl pro něho ohromný zážitek vidět partu lidí, kteří by se mohli považovat za konkurenty, a oni spolu kamarádí! A ty texty, které dokázali zmáknout za čtvrt- nebo půlhodinku, že byly obdivuhodné. A někteří si je ještě stačili zhudebnit! Napsal mi: Můj nejsilnější zážitek za několik let.
Textařská dílna dnes z vnějšku možná maličko působí jako uzavřený klub více či méně známých osobností. Pojď ale nějak nalákat a oslovit ty, kteří se bojí mezi vás přijít. Sám nevím, jestli bych měl odvahu zkoušet veršovat, když u stolu sedí Horák, Žamboch, Šimíčková nebo Cicvárek…
A proč ne? Rozhodně to není uzavřený klub, na webu je sice 600 členů, ale opravdu zapojených je asi tak padesát. Limitem je pouze chtít si zkusit zatextovat v tom společenství. Přijede třeba třicet lidí, dle kapacity zařízení, a jak jsem naznačil, staví se i starý muž, ale textují s námi někdy i děti, například syn Marka Vojtěcha Mikoláš občas přijede s tátou, a jak jde čas, píše čím dál líp. Občas přijíždějí i noví mladí i starší, kteří o tom někde zaslechli, mnozí pak už jezdí pořád, když mohou, jiní se víc neobjeví. Je to různé. Někomu to psaní tam třeba nejde. Nebo třeba nejde tak rychle. Jsou textaři či textařky, kteří tam nic nenapíší, protože ke své tvorbě potřebují ticho, každé slovo si dlouze promyslet a tvorba je pro ně něco tak intimního, co se přece nedá dělat na veřejnosti. Ale přesto stejně jezdí a občasným nápadem, postřehem či glosou se zúčastňují a patří tam k té partě, protože o jejich kvalitě z jejich výsledků víme. A taky tam jezdí i někteří, kteří se jen potřebují bavit, když se „čte“, a i na těch následných prozpívaných večerech.
Co je vlastně klíčové pro to, aby píseň byla dobrá… či snad dokonce aby vstoupila do dějin? Existuje podle tebe něco, co mají slavné evergreeny společné?
Pro mě je klíčové to, aby píseň měla dobrou melodii a dobrý text. Tečka. Kdyby někdo věděl, jak psát hity, psal by asi jenom takové. Naštěstí nikdo nikdy neví, jestli právě dělá hit. Hit se stane hitem či evergreenem, protože je to fakt dobrá melodie, případně i text. Text, který je básnivý a má hloubku, je třeba revoltující nebo jinak společensky zajímavý. A ještě se musí trefit do doby a její nálady. Škoda lásky. Ale hlavně je to melodie. Musí být jednoduchá, nebo aspoň ve své složitosti či komplikovanosti jednoduše působit. Je to hlavně v melodii, což dokazuje třeba i ten fakt, že vady v textu, například u těch českých převrácené přízvuky, v té “hitovosti“ vlastně nevadí. U lidové písně, u Žalmana. Sám mám několik nemnoho písní, které by možná ty rozměry naplňovaly, ale jen pro určitou skupinu lidí, protože ta mnohem větší většina to nikdy neměla příležitost slyšet. Hit se vytvoří citovým poutem.
A pak je druhý aspekt hitu: „Hit“ se dá také uměle vytvořit vytloukáním díry do hlavy množstvím opakovaných přehrání v rádiu za krátkou časovou jednotku. Naštěstí existují vedle blbých hitů i hity skutečné. Ale žebříček naštěstí máme každý svůj vlastní. A evergreeny mají společné to, že citově zasáhnou velké množství lidí.
Patřím ke generaci, kterou socialistický rozhlas vychovával písněmi Michala Davida o céčkách, Pavla Horňáka o tričku Evičky nebo o holkách ze školky Hložka s Kotvaldem. S odstupem času tedy nemohu říci, že bych nezažil nic strašidelnějšího, než co produkuje současná populární scéna. Ale nepřijde ti, že současní hudební dramaturgové rádií zcela rezignovali na pravidla češtiny, obsah či písňová sdělení? Není pokles nároků cestou do pekel?
Je to neuvěřitelné, ale je to tak. Existuje dnes pár rádií, která se dají poslouchat. Po této stránce, co se týče objevování domácích i zajímavých světových trendů v muzice mému uchu lahodících, bych vyjmenoval třeba rádio Proglas a Milana Tesaře. Škoda, že takoví nejsou i na celoplošných stanicích typu Radiožurnál. Obzvláště když slyším současnou českou populární hudbu, žasnu, jakých klišoidních melodií, aranží a blábolivých textů se tu dočkáváme. Písňové sdělení? Není to nějaký přežitek? Musí mít ououou blabla nějaký obsah? Zejména ten český nešvar – máme tu takový nešvar – ty již zmíněné převrácené přízvuky. To je prostě neskutečné, jaké chyby ti mladí textaři páchají na češtině. Velmi často si říkám: Ty bys taky měl přijet na textovou dílnu, vole! To jsou někdy hrůzy, co lze slyšet. Ale jak se zdá, novým posluchačům to vlastně vůbec nevadí. Někdy si říkám, jestli fakt už nejsme stará škola, stará zanikající škola. Možná nechme ten jazyk, ať si žije svým způsobem, když se tak chce poangličťovat. A možná je to jen nějakej fejk a akorát příliš hejtuju.
A rád jsem i pozitivní: jsou někdy drobné výjimky, rád si vždycky poslechnu Xindla X, i když ani on ten převrácený přízvuk nepovažuje za nic nečeského. V poslední době se mi líbila Ewa Farna, na první poslech píseň Tělo. Skvěle zazpívané, skvělá moderní aranž, text i melodie… jo.
Několikrát jsem tě načapal, jak na festivalech nepozorovaně se sklenkou v ruce obcházíš různé „jam-sessiony“ a zastavuješ se u hrajících partiček. A skrytě v davu nenápadně posloucháš a pozoruješ, co a jak kde kdo hraje. Máš radost z toho, co tam nalézáš?
Mám z toho radost už z dávných dob portovních. Protože kdo zažil v 80. letech ty kroužky muzikantů až do rána na výstavišti v Plzni po koncertech na Lochotíně, ten už je navždy poznamenán. A pořád jen hledá tu ve vzpomínkách zasutou vůni. A někdy tu sklenku odkládám a chápu se kytary a připojuju se. Dodnes mě baví hrát si druhé kytary a zpívat druhé či třetí hlasy. Někdy i večírek je ráj.
Údělem písničkáře je obvykle samota. Kdosi moudrý kdysi pravil cosi o tom, že úspěšný písničkář musí mít notnou dávku egocentrismu, exhibicionismu a možná i sociopatie, která mu obvykle znemožňuje fungovat ve větším muzikantském uskupení. Když jsem tě před lety viděl, jak záříš na šňůře s vypůjčeným tehdejším AG Flekem, nebo i teď - v té početnější partě, se kterou hrajete… napadá mě: nejsi náhodou písničkářem jen z donucení či lenosti?
Něco na tom bude. Vždycky mě bavilo postavit tu písničku už od základu tak, aby držela jen s kytarou sama o sobě. Ale zahrát si s někým dalším, který tam něco podstatného doplní, to mě vždycky bavilo. Asi nejčastěji jsem hrál v duu s někým. Anebo pak sám. Ale už kdysi jsem začínal s bigbítem a od první desky Kdo to zavinil se mi hraní s kapelou líbilo čím dál víc. A dokonce jsem měl pokusy postavit i svou vlastní. Častěji jsem ale hrál už s nějakým svébytným tělesem, kromě zmíněného AG Fleku to byly třeba Bokomara, HB stop, nebo třeba i Cimbal classic, se kterými jsem šel i do studia. A hlavně s Vlastou Redlem a Samsonem. A zcela nově zkušenost z léta: s bigbandem za zády, to je mazec. Nahrávky na CD mě bavilo vždy dělat s více nástroji. A takže nedávno po CD Tohle je vzkaz jsme se rozšířili až na čtveřici, protože byly potřeba kontrabas a aspoň perkuse, když ne bicí. A je to možná i lenost, pravda, protože nejraději mám zaklapnout kytaru v kufru a mít sbaleno. Jen nenosit bedny a dvě hodiny zvučit.
Nejdéle jsem hrál s Lubošem Vondrákem. V půlce 80. let po té vítězné Portě, to bylo tažení až o 230 hraních za rok. Pak si dal na 20 let pauzu a teď už to zase táhnem 15 let dohromady. Vlasta Redl jednou poznamenal, že je dobře, že jsme se k sobě vrátili. Pravil: Vám to prostě spolu sluší, kluci!
Poslední otázkou směřuji k Tvým pořadatelským aktivitám v souvislosti s Janouškovým Ústím či Muzikanty v Cakli, nebo jak tomu festivalu vlastně teď říkáš. Málokterý festival má takovou tradici v průšvihovém počasí, povodních, katastrofách, kolísavém zájmu diváků i pevnosti zázemí. Přesto furt existuje, díkybohu. Otázka zní: proč? Máš nějak racionálně zodpovězeno, co tě vede k té každoroční nervové vypjatosti, ekonomickému hazardu a hromadě starostí? Co je odměnou pro pořadatele festivalu v dnešní době?
Zážitek, jednoznačně, to je ten motor. Má to prostě pro mě pořád velkou váhu, je to srdeční záležitost. Už to bylo šestatřicetkrát. 36 ročníků, chápeš, nikdy jsem si nemyslel, že by to bylo možné. A taky jednu dobu jsem po každém ročníku končil, a nakonec se na poslední chvíli rozhodl pro další pokračování. Od roku 2009, co jsme se přestěhovali do Cakle, romantického kempu u řeky Tichá Orlice, a udělali to dvoudenní i s dětským programem, je to prostě malý domácí rodinný festival. Chodí tak nějak stabilní počet lidí, nijak velký, ale protože se našlo pár lidí, dnes už kamarádů, kteří ty oficiální instituce, co přispívaly, doplnily i dalšími injekcemi, vycházíme i finančně, což se dříve často nedařilo. A všichni odjíždějí naplněni krásnou atmosférou a loučí se, jak kdyby odjížděli z pionýrského tábora, kdy se vyměňovaly adresy, a všichni se slzou slibovali, že si budou psát. Ipřes všechny složitosti, které kdy stály v cestě a které bylo nutné překonávat, přes ty improvizace. A ono je to možná opravdu tak, že až s překážkami člověk roste.
Tak zhluboka děkuji a těším se na tvé odpovědi…
Též na setkání – kdykoliv kdekoliv…
Náš milý mistře!!!!
Víťa Troníček
Dík za inspirující dotazy a neříkej mi mistře, vole! Někde ahoj! Všechny zdraví Slávek Janoušek
