Věro, my jsme se domlouvali na společné setkání a povídání u kávy do mého pravidelného rozhlasového pořadu „Country je všechno, co se mi líbí“ už v březnu, což nám bohužel zhatila pandemie Covidu-19.

Ptát jsem se Tě chtěl především na Tvé nové album, které vyšlo právě v březnu. Má takový velmi symbolický název a myslím, že pro Tvé fanoušky a hudbychtivé posluchače bylo velkým překvapením, stejně jako pro mě. Můžeš ho, prosím, aspoň trošku představit?

Album se jmenuje Meritum, podle jedné z písniček mého kytaristy Kuby Juránka. A ten název mi přišel velmi trefný. Protože zvlášť v této divné době asi hodně z nás přemýšlí, co je vlastně tím meritem, tedy podstatou života. A text této písně je dobrým návodem....Miluj a medituj...  Kuba dodal ostatně podstatný základ písniček a to velmi krásných. Jukebox, Tak už jeď, Silnice, barevný slunce, nebo duet s Davidem Stypkou Řekni to dřív...  Proto jsem vůbec měla odvahu se do natáčení pustit. Dvě písně jsem napsala já, jednu mi otextovala Pavlína Jíšová a jmenuje se Výlet a druhá, s názvem Dopis, je zhudebněným textem Františka Stralczynského i.m. Kamínky jsou krásným příspěvkem skvělého baskytaristy Jíry Meisnera, nostalgický Říjen mi věnoval Víťa Troníček a jedinou převzatou věcí je Bez nebe ráj, nádherná klasika Wichita linemann s českým textem opět Kuby Juránka.

Pro mě osobně má Tvoje nová deska velmi pěkný zvuk a objevila ses, jak je u Tebe ostatně zvykem, opět v jiném muzikantském světle a pěvecké a písničkové poloze. Myslím si, že je to především volbou producenta z jiné hudební oblasti, než je country, což byla dobrá volba. Můžeš prozradit portovnímu publiku, kdo je tím producentem?

Album produkoval Boris Carloff, nadžánrový skvělý muzikan a producent. Myslím, že opravdu vtiskl písničkám skvělý charakter a nápady. Zvukově se inspiroval tak trochu šedesátkami a vydavatelstvím Mottown. Ale přitom docílil skvělého moderního soundu. Byla to moc krásná spolupráce.

Role producenta je vždy velmi důležitá, ale na albu se to setkalo i s šťastným výběrem hudby, tedy výběrem autora písní, kterým je převážně člen Tvé doprovodné kapely.

Tak na to jsem v předstihu už vlastně odpověděla hned na začátku. Bez Kuby by možná album ani nevzniklo, protože materiál na desku je to nejstěžejnější. Většinou musíš vybírat z více potenciálních písniček a je spousta odpadu ale  tady to bylo jasné už z demáčů. Z písničkových kandidátů nakonec neprošla jenom jedna. A ne proto, že by byla špatná, ale prostě nezapadla.

Pro mě bylo jedním z velkých a milých překvapení zařazení slavné písně „Wichita Lineman“ z repertoáru Glena Campbella, kterou pro něj v roce 1967 napsal Jimmy Webb a kromě mnoha ocenění se dostala podle časopisu Rolling Stone i mezi 500 nejlepších písní všech dob. Tuhle skladbu miluji celý svůj muzikantský život a mám ji v desítkách provedení nejen těch countryových, ale i jazzových, popových, rockových, bluesových a ta Tvoje s českým textem teď patří mezi mé obzvlášť oblíbené, protože se moc povedla. Co tě vedlo k tomu, že jsi ji na album zařadila?

Byl to opět vlastně přínos Kuby Juránka, který ji krásně otextoval, byť má jiný obsah než originál. Vlastně právě proto. Já bych asi těžko mohla zpívat o tom, že jsem pochůzkář ve Wichitském okrsku :) A máš pravdu že je to jedna z nejkrásnějších světových písní.

V září jsme se setkali u Jihlavy na jednom z mála festivalů, které nebyly zakázány, kde jsi hrála před námi, takže jsem si Tvé vystoupení mohl v klidu poslechnout a musím říct, že kapela Ti hraje skvěle a společně vám to moc sluší. Jak dlouho v této sestavě hrajete a kde jsi muzikanty objevila? 

Hrajeme spolu už víc než pět let. Najít tyhle muzikanty mi pomohl můj dlouholetý kamarád Petr Tolar. Oslovili jsme houslistku Báru Šustkovou a kytaristu Kubu Juránka, baskytarista Milan Janeček přivedl bubeníka Adriana Ševečka, po roce vystřídal Milana Honza Neruda, kterého jsem poznala jako výborného basáka na vánočním turné s Václavem Hybšem. Benjamínkem je Mikuláš Pokorný na klávesy.. Je fajn že jsou mladí, mají chuť a energii. a myslím, že si sedíme i lidsky, což je v kapele ohromně důležité jak jistě sám víš. A paradoxně teprve teď jsme kapelu pojmenovali. Meritum. Protože skvělá kapela je pro zpěváka prostě podstata. Mám je moc ráda.

Pokud si dobře vybavuji, tak v březnu jsi měla mít velký koncert v sále pražské Hybernii, který se ale bohužel díky událostem s Koronavirem nekonal. Vím, že teď máme my muzikanti nelehké a nejisté časy, ale plánuješ koncert a samozřejmě i další uskutečnit příští rok, abys desku řádně pokřtila?

Pořád doufám, že se to jednou povede. Zatím jsme koncert, který má zaznamenat i Česká televize, už několikrát přeložili a poslední termín je pro tuto chvíli  2. 2. 2021, tedy v den mých jednašedesátých narozenin. Ale já tento rok prostě nepočítám, tak budu just pořád ještě slavit tu šedesátku :)

Jak jsem už v úvodu zmiňoval, tak povídání u kávy nám v březnu kvůli pandemii nevyšlo, což mi připomnělo, že nám toho spolu nevyšlo víc. Vzpomněl jsem si totiž na 11.září 2001, kdy jsme byli společně ještě s Honzou Vyčítalem a Greenhorns a Mirkem Černým na koncertech v USA a přímo v New Yorku jsme zažili teroristický útok na Dvojčata. My dva jsme k tomu byli dokonce nejblíž a zasáhla ruka osudu, kdy jsme se na ono osudné ráno domlouvali Ty a já na focení s naším brněnským kamarádem známým fotografem Jefem Kratochvílem, že nám udělá společné fotky na Manhattanu, což nám navrhl asi dva dny před tím na koncertě v Delaware v Pennsylvanyi, ale nakonec jsme se naštěstí zapomněli pořádně domluvit, takže jsme přímo pod Dvojčaty to ráno nebyli. Je zvláštní, jak osud mnohdy zasáhne, máš ještě nějakou podobnou podivnou zkušenost?

No, my jsme se s Jefem a jeho synem Tinem dolů na Manhattan vydali. Dopadlo to to tak, že jsme pak zůstali několik hodin v Čínské čtvrti, protože Jeff správně usoudil, že tam bude nejbezpečněji. Je pravda, že být v Battery parku o chvíli dřív.... Byla jsem tehdy bez sebe hrůzou. Ale dnes to beru tak, že jsem vlastně byla u zlomu dějin. Od té doby je svět bohužel úplně jiný.  Vyplakala jsem se z toho až zhruba po roce, kdy jsme v New Yorku byli s Amforou. Šla jsem se podívat ke Groung zerro a zrovna tam odstrojovali “vánoční stromeček” udělaný z kusu železa jednoho z “vraku” budov. Kouličky rozdávali naprosto náhodným lidem. Přistoupila ke mně dívka, podívala se mi do očí a podala mi ozdůbku. Začaly mi téct slzy jak vodopád... Byl to osud?

V roce 2004, kdy jsem jezdil jako host Tvého turné jsme se domlouvali na společném duetu, dokonce jsi tehdy říkala, že máš nějakou novou písničku, která by se pro nás hodila, ale pak jsme na to nějak ve víru událostí zapomněli.. Kdy si tedy spolu konečně zazpíváme, máš ještě tu písničku??? 😊😊

Milý můj, to je tolik let! Nevzpomínám si na ni, ale samozřejmě se nebráním tomu, abychom si spolu něco zazpívali. Ovšem kdy, to je bohužel ve hvězdách. Já mám už pocit, že se snad na pódia nevrátíme.... Ale můžeme se po něčem poohlédnout, času na to teď máme dost...

 Věro, moc Ti děkuji za povídání a těším se, že se brzy sejdeme ve zdraví doufám i na nějakém koncertě při společném zpívání, třeba na Portě v Řevnicích nebo ve studiu 😊 Ať se Ti daří a muzika Ti stále přináší radost!

Petr Kocman