Slyšet a vidět Jarka Nohavicu v živém koncertním vystoupení měli Budějovičáci naposledy zhruba před pěti roky, a tak není divu, že oba jeho jarní večerní koncerty byly vyprodané do posledního místečka. A byl by se nepochybně vyprodal i třetí. Vlastně třetí byl také, ale odpolední a pro děti a také zaplněný.

Jsme sice zvyklí Nohavicu vnímat jako písničkáře, jako sólistu, ale už nějakou dobu jej na koncertních šňůrách doprovází Robert Kusmierski z Varšavy (akordeon a klávesy) a Západočech Pavel Plánka (bicí a perkuse), což je nakonec docela příjemné osvěžení k Nohavicově kytaře. I když u některých písniček, zejména u těch staršího data, bych dala přece jen přednost pouze kytarovému doprovodu jako za starých časů. Připomínám si v té souvislosti třeba Jarkovu účast na festivalových Písničkářích v českobudějovické Besedě v době totality i na následné nekonečné debaty v divadelním klubu nebo v jiném utěšeném zázemí.

Nicméně klobouk dolů před jeho současným nasazením – už mu také přece jen není dvacet. Během koncertu, který bez přestávky trval víc než dvě a čtvrt hodiny, prakticky neodešel z pódia a navíc si i celý pořad sám moderoval. Lehce, vlídně přátelsky, s nenásilnou samozřejmostí, i když poměrně často s výrazy, které by v rozhlase nebo televizi nesporně vypípli. Ale to už patří asi k jeho naturelu. Nikomu to nevadilo, dokázal diváky pobavit, vtáhnout je do atmosféry a udělat z koncertu i jakousi decentní show včetně skvělého nasvícení. V duchu jsem hodnotila i Nohavicovu výstižnou slovní pohotovost, i když jsem pak zjistila na záznamu z koncertu z jiného města, že se vlastně částečně opakuje. Ale je mi jasné, že to prostě nejde jinak.

Výběr písniček byl zřejmě publiku po chuti, protože se pochvalně pískalo, tleskalo už při prvních jejich tónech a nezřídka se i ke zpěvu přidávalo. Texty byly o aktuálních věcech, o lidských vlastnostech a jednání, také třeba o politice, ale i radostech života. Vtipné, přiléhavé, melodické… Mně se ale přece jen zastesklo po jeho poetických písničkách z oněch dřevních dob totality, kdy jsme ve všem hledali nějaké jinotaje a odkazy. Je jiná doba, může se zpívat o čemkoliv – důležité ale je, jak zaznělo v závěru, že „dokud se zpívá, ještě se neumřelo…"