Traband(odpovídá Jarda Svoboda)
1. B?hem roku od vydání alba Domasa se u Trabandu neudála žádná výrazn?jší zm?na, p?esto je nové album jiné. Co za tím stojí?
Už b?hem nahrávání Domasa se nám nast?ádalo víc písni?ek, než by se na album vešlo. A protože jsme Domasa koncipovali jako album spíš drsn? lyrické, p?írodní, drásavé, o vnit?ním sv?t?, tak nám zbylo n?kolik písni?ek-p?íb?h?, které do tohoto celku nezapadly a musely po?kat na další album. A nové album “Neslýchané” je zas naopak výrazn? p?íb?hové, figurkové, víc o vn?jším sv?t?.

2. Lidské příběhy byly v Tvých textech vždy, ale na tom to albu jako by se vše podřídilo přímo vše postavičkám z našeho okolí. Písnička musela jít stranou?

Ne, písnička je vždycky středem našeho zájmu. Já si ale připadám spíš jako vypravěč příběhů než strůjce nálad. Když se ohlédnu zpět, ke starším deskám Trabandu, vždycky to byly hlavně písničky-příběhy nebo písničky-portréty. Lyrické blábolení bylo spíš výjimkou.


3. Jsou texty z poslední doby, nebo jsi je postupně „skladoval“ až se jich „urodilo“ dostatek na celé album?

Půl na půl. Z natáčení Domasa nám zbylo šest písniček, některé z nich už léta hrajeme na koncertech. Dalších šest je nových, většinou z poslední doby.

4. Jsou za písničkami konkrétní osudy nebo je to spíš zkonkretizování celkového pocitu z některých skupin obyvatel?
Za každou písničkou je konkrétní osoba, situace, reflexe prožité události. A většinou se to všechno odehrává v jedné ulici na pražském Žižkově, kde jsem prožil několik intenzivních let. Všechny ty figurky a postavičky tou ulicí někdy prošly nebo tam žily – paní z koloniálu, poslední opilec, kterej ruší noční klid, princ Kamil, princ Dušan, princ Libor, Romeo a Julie, Deža, pan učitel Ota, posluchač z Prahy, statečná ženská...

5. Na novém albu je, kdysi tak dominantní, harmonium výrazně potlačeno oproti  předchozím albům, přibyly zvuky klasických hammondek nebo jiných varhan. Byl to už záměr, když jste šli do studia, nebo to vyplynulo ze spolupráce s novým producentem?
K postupné změně a obohacení zvuku jsme dospěli při koncertování. V některých klubech nebo festivalech bylo naše klasické šlapací harmonium prostě nenazvučitelné – nehrálo to, hvízdalo, nebylo slyšet atd. Tak jsme se rozhodli pořídit klávesy Nord, do kterých jsme naše staré harmonium tón po tónu nasamplovali. Problém s nenazvučitelným harmoniem byl tedy vyřešen, jenže jsme zjistili, že Nord má taky úžasné rejstříky hammondek a dalších vintage kláves. No a do toho přišel producent Martin Černý s velikou zálibou ve zvuku právě těchto starodávných varhan... to se nemohlo na desce neodrazit!

6. Pro zvuk předchozích alb byl určující Ondřej Ježek jako producent nahrávky, který měl velký vliv na konečnou podobu. Jak je to nyní s Martinem Černým, se kterým jste spolupracovali poprvé, vstupoval také tak výrazně do výsledku?
Úplně poprvé jsme s Martinem nespolupracovali, jako muzikanti se známe už léta, hráli jsme spolu v Zubech nehtech. Jeho kapela Rudovous inspirovala Traband v začátcích, pomáhal nám s prvními demonahrávkami. Do výsledné podoby nového alba vstupoval Martin možná ještě výrazněji než Ondřej, a mě to velice těší.  Řekl bych, že producentsví Ondry Ježka spočívá hlavně ve velké empatii, ve schopnosti stát se členem kapely. Martin Černý je zase člověk, který velmi dobře ví, jak věci fungují a jak dosáhnout toho, aby fungovaly. Oba způsoby práce pro nás byly velice přínosné a velice nám jako kapele pomohly ujasnit si, co a proč vlastně hrajeme.

7. Na albu opět trochu víc přibylo „dechů“ i to je výsledek nové spolupráce, nebo si to tak „řekly“ písničky?  Měli jste vůbec v plánu odlišovat se zvukem od předchozího Domasa?
My jsme si předem zakázali poslouchat a porovnávat Domasa s novou nahrávkou, nechtěli jsme se ani odlišovat, ani záměrně přibližovat. Chtěli jsme prostě udělat dobré album s dobrým zvukem, to je celé. Nahrávali jsme ve stejném složení, ve kterém hrajeme v poslední době, tzn. Jana Kaplanová – trumpeta, klávesy, zpěv, Robert Škarda – tuba, suzafon, Vašek Pohl - bicí a zpěv,  Jarda Svoboda – kytary, klávesy, zpěv. K tomu jsme si pozvali pár milých hostů, nejvýrazněji na albu asi zazní mandolína Lucie Redlové a housle Jakuba Sejkory.

8. Vzhledem k odkazům na albu, jak moc pro Tebe je důležité radio jako medium? Jsi posluchač?
Ó jéje! Nemám televizi, ale od dětství jsem vášnivým posluchačem a ladičem klasických tranzistoráků. Ty zvuky, to skřípění, houkání, šumění, prolínání různých stanic mi vždycky znělo velice obrazotvorně, podněcovalo to moji fantazii. Však taky zvuk laděného rádia se objevuje na všech našich deskách od roku 2002! A naše nové album Neslýchané (jeden z pracovních názvů byl i Posluchači z Prahy) je přímo takovou poctou rozhlasu jako médiu.

9. Součástí vydání CD Neslýchané je i velmi speciální DVD, kde Vaši hudbu a texty přeložili do znakové řeči tlumočníci z České komory tlumočníků znakového jazyka, jak vůbec došlo ke spolupráci a k myšlence nakonec udělat DVD?
V roce 2007 nás oslovila paní Naďa Dingová z České komory tlumočníků znakového jazyka, abychom společně předvedli šest písniček tlumočených do znakové řeči na koncertě pro neslyšící. Výsledek byl nad očekávání dobrý (záznam z koncertu možno shlédnout na Youtube), a nás to podnítilo ke snaze nahrát těch písniček víc a sejmout je profesionálně. Nakonec celý projekt vykrystalizoval ve společné DVD a chystané koncertní miniturné.

10. Zasahovali jste nějak do provedení písniček na DVD?

Nezasahovali, důvěřovali jsme našemu letitému známému, režisérovi Zenovi Václavíkovi.

11. Jak se hraje pro takto nestandardní, tedy „neslyšící“ publikum?

Velice dobře! Byl jsem mile překvapený jejich reakcemi a schopností vnímat hudbu jinak než ušima. Zatím jsme tedy pro neslyšící odehráli jen dva tlumočené koncerty, ale moc se těším na pokračování. 


Zdroj + foto: http://www.indies.eu/