Kapela Cain Da Breth funguje od podzimu roku 2003. Členy kapely jsou: Damonica - zpěv, akustická kytara, autorka všech textů a hudby, Samuel Hain - zpěv, perkuse, Vašek Polívka - housle, viola, flétna a jakýkoli další nástroj, který ovládá, Petr Janek - violoncello. 

Jak byste charakterizovali hudbu, kterou hrajete?

Samuel Hain: V pravdě nemám sebemenší potřebu naši hudbu charakterizovat. Nemyslím si, že bych k tomu měl nějaké předpoklady, že by mě to nějak zvlášť bavilo, anebo že bych se cítil být k charakterizaci hudby jakkoli povolán.  Mě baví ji hrát.
Démonika : Přesto máme v podstatě několik charakteristik, které používáme. Některé čistě jako legraci, třeba označení „nekrofolk” v reakci na oblíbenou, podle nás dost nic neříkající, škatulku „neofolk”. 
Naši hudbu ale nejčastěji definujeme jako „akustický doom metal” což nám přijde jak vtipné, tak výstižné. I když se občas setkávám s tím, že lidé si z toho vezmou jen to slůvko „metal” a přestaví si nemyté opivené vlasáče v džínových bundách s nášivkami Torr a Krabathor. Což je docela veselé, protože zrovna tahle metalová image je dobrých 30 let stará, takže už dost retro. Je vlastně zvláštní, jak některé představy setrvávají hrozně dlouho v lidských myslích, ale to už jsem trochu odbočila.
Tedy zpět k akustickému doom metalu –  slovo „akustický” je v označení asi jasné a „doom metal” je typ metalu s lyrickými, někdy až kontemplativními texty, většinou o nešťastné lásce nebo o přírodě apod., zpravidla s ženským vokálem a velkým dynamickým rozpětím, ve kterém jsou velmi často využívány různé orchestrální aranže.  Takže mi to všechno sedí – texty, vokál, dynamika, smyčcová sekce – prostě výstižná definice, nemůžu si pomoct.
No a pak máme takovou „veleoficiální charakteristiku”. Tu používáme hlavně, když oslovujeme někoho, kdo nás vůbec nezná a počítáme, že nemá čas moc zkoumat, co za hudbu vlastně hrajeme – např. typicky organizátoři festivalů. Pro ty máme škatulku „autorská hudba pohybující se na pomezí folku, alternativy, klasické hudby i tvrdších žánrů, v obsazení 2 vokály, akustická kytara, housle a violoncello”.  To je myslím natolik exaktní definice, že se v ní jen těžko někdo ztratí.
Václav Polívka: Já vždycky improvizuji, takže je to pokaždé jinak. Nevyšlapávám si cestičku a charakterem svojí hry překvapuji na většině koncertů ostatní členy kapely. V tom, co hraji, se objevuje vše, co v tu chvíli cvičím a prožívám. Protože ostatní hráči hrají většinou pokaždé to samé, nebo alespoň dost podobné věci, dává mi to dost prostoru. Mám možnost si ověřit a vyzkoušet věci, které pak používám při sólovém hraní. Pro mě je kapela příležitost ke zdokonalení, jako ostatně všechno, co dělám.

Líbilo by se vám vrátit se v čase nebo vyhovuje dnešní doba a přibližování pomocí kostýmů a hudby?

Démonika : Osobně bych se v čase vrátila velice ráda, s takové „profesionální zvědavosti”. Zajímalo by mne, zda naše představy o životě historických a prehistorických lidí jsou aspoň trochu reálné anebo jsou to jen liché teorie srovnatelné s žánrem fantasy. Ráda bych si vyzkoušela i „každodenní život”, ale samozřejmě s možností se kdykoli vypařit, kdyby šlo do tuhého. Rozhodně třeba přežívat zimu oblečená jen ve „vlněné dece” a ubytovaná v dřevěné chatce s malým ohništěm bez pořádného komína, to není pro mne zrovna představou ideálně strávené dovolené, natožpak života. I když bohatí se i tehdy asi měli dobře, nebo alespoň lépe, jako ostatně v téměř jakékoli historické epoše….
Samuel Hain: Já jsem poměrně spokojen s tím, v jaké době a na jakém místě žiji. Myslím, že je potřeba si uvědomovat, jaké máme štěstí, že tak široká společenská vrstva může žít v takovém blahobytu a bezpečí jako my v současné době ve středu Evropy.
Václav Polívka: Mě by zajímalo, jak bych obstál v té době. Místo na housle, violu, fidulu, cink, klavír a varhany, bych hrál na harfu, šalmaj, flétnu, bicí a ledacos, co ani nevíme, že existovalo. Žádné noty, žádné školy, žádné škatulky...mně by se to líbilo. Blahobyt je kus žvance a střecha nad hlavou a bezpečí je iluze. Mně se návrat do doby, kdy moc málokterého člověka sahala dál, než kam dosáhlo ostří jeho meče, jeví jako návrat ke svobodě. Žádné úřady, žádná policie, žádné státní hranice, nikdo se netváří, že se stará o moje dobro, když mě kvůli svým  zájmům omezuje...i když o tehdejších druidech jsem zaslechl ledacos - je pravděpodobné, že stejně jako dnes měl náčelník a šaman partu všehoschopných hrdlořezů, ale přesto, když jim člověk unikl, nemohli po něm pátrat s vrtulníkem. Ale zase bych nemohl létat a to by mi bylo líto.

Jaká písnička z vašeho repertoáru je podle reakcí publika nejoblíbenější?

Démonika: Myslím, že těch písniček je několik, mezi „největší hity” bych asi zařadila písně Moonlight Tune, Moon Reflections, Blue a Needles&Pins. O ty si diváci říkají, pokud je atmosféra vystoupení nakloněna „písním na přání“.  Jinak každý člen kapely má také „své“ oblíbené a neoblíbené skladby, což se vždy vyjeví ve chvíli, kdy máme někde zahrát 3 – 5 písniček a musíme nějaké vybrat.
Samuel Hain: Tahle otázka mi zavání unifikací posluchačů. Já jsem mnohem radši, když za mnou přijde po koncertě člověk a řekne mi, že se mu líbilo to a to. Pak přijde jiný a řekne mi že se mu totéž nelíbilo. Což vypovídá o tom, že ti lidé mají  - a jsou s to - obhájit vlastní názor.  Proto mi přijde naprosto nesmyslné, snažit se vysledovat, co se lidem líbí a tomu pak nějakým způsobem přizpůsobovat tvorbu. Zkrátka „Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem“. Na druhou stranu, pokud by se laťka měla snižovat na takovou úroveň, abychom se zalíbili širšímu spektru posluchačů, tak vždy hrozí, že by přišel někdo, kdo by to stejně nepochopil a muselo by se jít ještě níž. Až se dostaneme na úroveň, kterou popsal Jan Werich slovy: „To je blbý, to se bude líbit“. Proto bych se chtěl zeptat na Tvůj názor. Co se Ti líbí, nebo nelíbí z toho, co jsi slyšela a proč?
Václav Polívka: Myslím, že publikum reaguje spíš na sílu, kterou do hraní dáváme a málo záleží, která písnička k tomu poslouží.

Kde nejraději vystupujete? Proč?

Démonika: Nejraději hraju na nějakém opravdu zajímavém místě s dobrou akustikou a to večer. Shodou okolností mívají dobrou akustiku hlavně kostely nebo velké hradní sály, ale není to úplně pravidlem. Máme třeba vyhlídnutou jednu čekárnu vlakového nádraží, kde je akustika dokonce lepší než v leckterém kostele. Občas si tam zahrajeme, ale to bývají taková utajená vystoupení pro pár známých.
Obecně mám radši uzavřené, intimnější prostory a přítmí, protože mám dojem, že takové prostředí naší hudbě prospívá, dokresluje atmosféru písní a vede k soustředěnosti nás i publika. Asi nejméně ráda vystupuji v pravé poledne, proti sluníčku, které nám svítí do očí, případně nás připéká v historických kostýmech, to vše na podiu uprostřed pláně, na které se baví, pokřikují, popíjí a promenují se lidi, které to vůbec nezajímá. Taková vystoupení jsou sice dobrou školou trpělivosti a koncentrace, ale není to pro mě rozhodně představa ideálního příjemného koncertu.
Samuel Hain: Je pravda, že v menších prostorách, když posluchači sedí, tak máš pocit, že lidé, pro něž hraješ, dávají větší pozor na to, co se jim snažíš sdělit. Vybavuji si ale zážitek z onačejšího prostředí. A sice jak jsme hráli v altánu na jezerní pláži v Torshälla ve Švédsku, kde se jistě nedalo mluvit o uzavřených prostorách, ani tam nebyl pevně daný zasedací pořádek, jako například v nějakém divadle a přesto tam posluchači byli naprosto uchváceni.  Na tomhle příkladu se snažím ukázat, že prostory nejsou to hlavní, důležité je publikum a vazba, jakou s ním dokážeš navázat.  Prostředí může atmosféru podtrhnout, ale samo o sobě není všespásné.
Václav Polívka: Všude. Buď je to požitek, nebo trénink. 

Děkuji za rozhovor!


Více najdete na: http://www.caindabreth.com/