Ať se to zdá jakkoliv neuvěřitelné, 27. února letošního roku uplyne celých pětadvacet roků od data, kdy Charon odvezl Wabiho Ryvolu na své loďce z našeho pozemského světa.

S jeho předčasným odchodem jsem se nikdy pořádně nesmířila, ale tak nějak zůstával s námi díky písničkám, které žijí dál svůj svébytný život mezi kamarády, u ohňů, na stezkách, na rozhlasových vlnách i frekventovaných nahrávkách. Na druhé straně se snažím představit si Wabiho jako pětaosmdesátiletého chlápka (tyhle parádní narozeniny by oslavil 4. dubna!) a nejsem si jistá, jak dalece jsou moje představy vůbec reálné.

Nicméně při poslechu jeho písniček – a musím přiznat, že se hrají často, a to nejen v trampských kruzích – si vybavuji vzpomínky na chvíle, kdy jsem tu kterou z nich slyšela poprvé nebo o nich s Wabim diskutovala. Dodnes mne uchvacuje jejich lehce drsný styl, za nímž vždy vykukuje citlivé pochopení a jedinečná barevnost a plastičnost slovy vykreslovaných obrazů a dějů. Jeho písničky prostě lidi vnímají nejen sluchem a cítí je až někde mezi čtvrtým a pátým žebrem.

Wabiho písničky byly navíc svým způsobem i určité vize. To by se dalo dokumentovat na řadě jeho textů, ale nejvíc jsem si to uvědomila při jedné z jeho nejznámějších písniček – Letokruhy. Napsal ji někdy v roce 1982 a kromě Paběrek ji věnoval i Lampovi, který už také sedí na nebeském kempu Wabimu po boku. Ale právě on byl mezi těmi, kteří tuhle píseň hráli na světovém potlachu v Kanadě na Bush River v roce 1998. Ty ohně, kolem kterých jsme seděli, skutečně plály pod ledovcem a kouř opravdu voněl smůlou z kanadských sosen. A většina z nás myslela na ty, kteří už s námi do tohohle kruhu nikdy nezasednou. A co víc - nenásilné pokračování uzavřené éry světových potlachů bude pokračovat v příštím roce setkáním trampů z celého světa opět na Bush River, a to pod názvem Kanadské letokruhy. Nezdá se vám to přímo magické?