Miki Ryvola je bezesporu legendou naší trampské písně. Jak teď tento známý hudebník žije a co dělá? Nedávno si zahrál na koncertě se Stráníky, kde ho pro ePortýr vyzpovídal Honza Dobiáš.

Jak se žije legendě trampské písně? 

Nebyl to zrovna nejšťastnější rok, odešlo nám pět kamarádů... Celkem se mi dařilo v keramice, vyzkoušel jsem si několik reliéfů do hlíny, pár kouzlíček s glazurami a drobné plastiky na témata z našich písniček. Z úrazu ramene jsem se vylízal a potěšil mě i můj urolog. Takže suma sumárum děd žije docela spokojen, přiměřeně okolnostem...

Co děláš, když máš čas? 

Hlavně hodně čtu, vracím se ke knihám svého mládí. A otevřel jsem kufr starých pásků a kazet z prehistorie Hoboes a zprovoznil magneťák "bétrojku". Poslouchám Wabiho, Pedráka, Jarku, Marcelu a myslím na to, jak bychom tu naši muziku dělali dnes, co jsme nestačili, co nám uteklo a co bylo krásný.

Skupina Hoboes už je slavnou historií, dneska jsi hrál se Stráníky, spoustu lidí jsi potěšil s Nezmary Pavlem Zajícem a Jimem Drengubákem. Hraješ ještě v nějaké jiné sestavě, nebo hrál bys? 

Toť otázka. Já nejsem hrdopýšek, ale spíš musím odmítat nabídky: Pojď si s námi zahrát, přijď si zahrát, my bychom tě potřebovali, abychom mohli hrát vaše písničky... Já nejradši hraju na slezině, když je tam osm kytar… Nejraději taky hraju ještě klasiku tohoto žánru ... A tak.

Víš, že existuje Hoboes Revival? 

Já jsem si říkal - jak to, že ještě neexistuje!

Kdy jsi napsal poslední písničku – kromě těch novinek, jak říkáš, z jednašedesátého roku…

To si nepamatuji. Pořád mám ten stejný systém – ve všech rozhovorech prozrazuji, že mám jeden šuplík, kde mám rozdělané texty, a pak jeden šuplík, kde mám hudební nápady. Potřeboval bych někoho, kdo by to dal dohromady.

Co si myslíš o současné trampské písničce? 

Hromada kapel je na vynikající instrumentální i vokální úrovni. Dnes každý třináctiletý kluk umí na kytaru to, čím jsme kdysi zářili na prvních Portách. Trochu chybí silné hudební nápady, neotřelost, všechno jako by člověk už někdy slyšel. Texty jsou někdy dost otřesné, autoři prostě nemají dost načteno, vaří z vody. Leč trampové jako jediní v této společnosti spontánně muzicírují, a to je krásné a důležité.

Nazpíval jsi krásně Zelené pláně. Existuje ještě něco jiného od jiného autora, než jsi ty, co jsi nazpíval? 

Zelený pláně miluju od chvíle, kdy jsem je prvně slyšel. V anketě Country rádia ´Šestnáct písní´ jsem dostal nabídku píseň natočit, s velkou radostí a chutí jsem ten krásnej song zazpíval, s nádhernou podporou kluků Malinů.

Jinak jsem občas pomáhal přátelům a kamarádům ve studiu, s Hoboes jsme však dělali výhradně Wabiho a moje písničky.

Máš jako šerif Zlatého klíče vůbec ještě nějaké starosti? 

Pořád ještě převažují radosti, je mi ctí téhle krásné partě šerifovat už devětapadesát let, jsme už dávno dokonalá rodina. A starosti? Například jsme museli vykácet stromy kolem Fort Hazardu, které jsme kdysi sami vysázeli a které už hrozily vyvrácením. A hodně se už kácelo i mezi kamarády v osadě…

Ty máš bechyňskou keramickou průmyslovku. Mluvils o nízkém reliéfu do hlíny, to znamená, že pořád tvoříš? 

Hezky si střídám muziku a hlínu, krásně to čistí hlavu. A pořád ještě bohudíky přicházejí nápady.

Nemáš chuť napsat nějakou knížku o bráchovi?

Nemám. Zvláště v poslední době se vynořila spousta lidiček, kteří, jak se zdá, znali bráchu daleko líp než já, prožívali s ním obrovská dobrodružství a flámy, každý druhý se se pyšní tím, že byl Wabiho nejlepším kamarádem. Trochu se usmívám, vím, že legenda už žije vlastním životem a opravdu nemám chuť nic vyvracet a opravovat.

Jak vznikla idea Old boys expedition, při které vy - jako už vlastně senioři - vyrážíte po vlastech českých? A už víš, kam se vydáte v roce 2016?  

Začalo to nenápadně v roce 1981 společným puťákem plzeňské osady Montana a T. O. Zlarý klíč napříč Šumavou. A vloni šlo už skoro padesát kluků 35. ročník. Tento rok ? To určí tzv. Jarní vlání, kde se odhlasuje desetidenní štreka, proberou organizační věci a odzpívá spousta písniček.

Existuje taky dámská verze Expedice. Spolupracujete nějak? 

To jsou naše holky. Začalo to tak, že my jsme se na ně vždycky hrozně vytahovali a ony už někdy tak před dvaceti lety začaly chodit vždycky tu trasu, co my jsme šli jeden rok, tak ony rok po nás. Strašně z toho profitovaly, protože všude, kde řekly, že jsou ženský ze Zlatého klíče, z Expedice, tak je vrchní v hospodách vítali s rozevřenou náručí. My jdeme krajem a za námi zůstávají šťastní hostinští.

Poslední otázka: je asi pitomé se legendy ptát na plány, ale je něco, co bys ještě rád udělal? 

Tu keramiku mám zmáklou, ale co bych fakt ještě rád udělal, to je pár písniček. Taky se ví, že celý život jsem byl vlastně po prsa v knížkách, doma mám velkou knihovnu, řadu roků jsem pracoval v nakladatelství. Ale spoustu knížek jsem buď vůbec nečetl, nebo jsem to odflákl. Tak bych si je rád přečetl. 

Díky, Miki.

Honza Dobiáš

Zdroj fotek: Lubomír Stranďa Stráník