CD - Josef Fousek - Živě bez náhubku

 

Výběr z recitálů J. F. v divadlech SEMAFOR, Gong a ČRo Plzeň (2009-2011)

Kytara, zpěv, mluvené slovo: J. Fousek

Harmonika, kytara: Tomáš Fousek

 

 

----------

Josef Fousek se narodil 12. března 1939 v Rybách.

V letech 1953-1969, byl autodidaktem, dělníkem - nestraníkem v SONP Kladno a do roku 1979 montérem plynu. Sám o sobě říká, že je tramp, a zemědělec z Šumavy

Josefa Fouska ale zná hudební svět jako textaře, fotografa, písničkáře, spisovatele a básníka.

Je autorem 25 knih (např. Myšlenky nahlas, Deník starého muže),

vydal několik CD a MC, uskutečnil 48 výstav fotografií doma i v zahraničí. Spolupracoval jako jevištní host s M. Šimkem a jeho skupinou v divadle Semafor a v Divadle J. Grossmanna.

Většinou vystupuje sám, ve vlastním dvouhodinovém pořadu (Nemám čas lhát,

Bez náhubku, Setkání s Fouskem) po celé naší vlasti, občas se s doprovodem přidá

syn Tomáš. Pořad složený z básní, aforismů, epigramů, historek a

autorských písní se mění s přibývající tvorbou.

 

Josef Fousek říká: „Těší mne, že ještě ve svém veteránském věku oslovuji

posluchače, diváky a čtenáře. Všem posluchačům tohoto živého CD přeji hezký poslech.

Nejedná se o studiovou nahrávku a já jsem tomu rád.

Miluji život bez plejbeku!“

 

Písně s texty J.F. měli a mají v repertoáru: Valerie Čižmárová, Jana a Luboš Svobodovi, Zuzana Buriánová, Uršula Kluková, Jiří Kupšovský, Miluška Voborníková, Ilona Záluská, Jana Mařasová, Petr Spálený, Václav Neckář, Eva Pilarová, Dalibor Janda, Jiřina Jandová, Miroslav Paleček, Taxmeni, Hynek Tomm, Jiří Krampol, Zuzana Stirská - Gospel Time./

1979 - 1998 byl jevištním hostem Divadla Semafor a Divadla Jiřího Grossmanna ve skupině Miloslava Šimka. S M. Šimkem napsali dvě hry pro Divadlo S+H. J. F. navštívil několikrát naše exulanty v Rakousku, SRN, Švýcarsku, Austrálii, USA, Kanadě, Švédsku a Slovensku. V létech 2004 - 2010 hostem v pořadu Českého rozhlasu 2, nedělní Dobré jitro.

 

Život je krásnej ač ho haněj

Je krátkej jak knot od svíčky

Je občas zlej však díky za něj

Tak na shledanou lidičky

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

 

Kniha

 

DENÍK STARÉHO MUŽE /ze záložky/

"Lidé se ptají, kde stále beru nápady a inspiraci ke svým knihám. Jsem přesvědčen, že náš život se nedá shrnout do jedné knihy. Stále se mnou chodí vzpomínky, které jsou inspirovány životem v mém rodném městě Kladně, láskou ke křivoklátskému kraji, cestami za diváky a setkáními s lidmi, kteří v mé duši zanechali navždy věčnou stopu. Mé knihy jsou vlastně takovým "nekonečným deníkem", v němž zaznamenávám své pocity. Je velkým štěstím, když se dozvídám, že mé knihy vás, čtenáře, oslovují a dávají vám naději. Co víc si mohu přát?

-------------------------

 

----------------------------

O knize Josefa Fouska Deník starého muže /Vyšlo v Knižním klubu/

 

Vítám vás, vážení čtenáři.

Jsem rád a opravdu si vážím toho, že jste si zakoupili mou knihu-„kroniku pocitů“ a upřeli svůj zrak do mých vzpomínek. V této chvíli, kdy čtete tyto řádky při lampičce se spořivou bruselskou žárovkou, jsem s vámi. Věřte, že ačkoli se asi nikdy nepotkáme, chtěl bych uvěřit, že vás mé vzpomínky, postřehy, příběhy potěší a hlavně nezraní. Nejsem kritik, ač se někdy tak zdá, mám sám spousty chyb a kolikráte se motám v nejistotě. Stárnu a stále nalézám spousty otázek. A také vím, že se ptám marně. Vyhýbám se těm, kteří říkají: "Takhle je to a ne jinak!" Tak jako ve svých předešlých knihách se s vámi dělím o své pocity. Těší mne, že zatím mohu zveřejňovat své myšlenky. Uleví to mé rozhárané duši. Všechno, co je dobré i zlé, k nám patří. A budou s námi ty naše dobré vlastnosti i neduhy celou tu dobu, po kterou budeme bloudit na této Modré kouli. A tuhle naši zemi Někdo vsadil do Vesmíru, poblíž Slunce, aby nás hřálo a nedaleko Měsíce, abychom snili, a pod hvězdy, abychom milovali. Nebe je střecha našich domovů. A o tom Nebi, o Zemi, o pocitech a hledání celoživotního smyslu Života, vyprávím bez nesrozumitelných citací. Miluji život, ctím každý den a sevře se mi srdce při myšlence, že už všechno nestačím říct. Svěřuji se a nebojím se výsměchu ani odsouzení. Vím, že se již nezměním, a také nechci. Také jsem si vědom, že se z mých knih a vůbec z mé veřejné kulturní činnosti ztrácí humor, ale to je asi tím..., proč bych nepřiznal, že začínám být trochu sentimentální. Vím, že to není dobrá vlastnost, ale lhal bych, kdybych dělal ze sebe rozzářeného optimistu. Blues je melancholie a já mám blues rád. Včera jsem si pustil z videa film Muž a jeho pes. Přiznám se, že jsem měl slzy v očích. Můj oblíbený herec Belmondo zestárnul a v očích mu dohasínala světélka veselí. Myslím na ty, s kterými kráčím pomalým krokem. Prý k cíli života. Nelituji se, ale když pohlédnu na své vnuky, na mladé lidi, které potkávám, povzdechnu: "Chlapče, za deset let už je asi nepotkáš. Nebudeš vědět, že oni také budou vcházet do údobí myšlenek s melancholickou příchutí. Nikoli nechci a nebudu psát závěť. Naděje v mém srdci stále doutná, jako malý ohníček u Staré řeky. Pán Bůh nám dal řeč, a tak se snažím sdělit něco ze svých pocitů na cestě od roku 1939. Narodil se jeden kluk, kterého maminka ošetřovala, tatínek hýčkal a on se stal svérázným samotářem uprostřed společnosti. Samotářem? Zní to nepravdivě, ale není to nesmysl. Miloval jsem partu, veselice, hospody, písně, anekdoty, a kvůli úsměvům jsem učinil jakoukoli blbost. Přesto jsem prožíval "kocoviny" samoty. Vcházely ke mně víly s romantickou loučí, plul jsem s námořníky k ostrovům v Tichomoří, procházel Jeruzalémem a hledal zatoulaného velblouda, seděl jsem v krčmách přístavů v Hamburku, v Singapuru, v Marseille, počítal okna mrakodrapů a v duchu jsem věřil, že jednou spatřím Svět. A také jsem tajně doufal, že v sobě naleznu něco, čím potěším lidi kolem sebe. Nikdy jsem si nepomyslel, že napíši knihy, že budu vystavovat fotografie, psát texty a básně, zkrátka: nic nebylo mým cílem. Občansky neposlušný v mezích zákona, nechutenství k pokrmům školy, bez lásky k jakýmkoli politickým stranám, se vzděláním samouka... Četl jsem knihy bez výběru stylem "halabala" a žádný filozof mi nevysvětlil, proč lidé nenalezli způsob, jak zvítězit nad Zlem. Nikdy jsem nepochopil, proč jsou lidé, kteří ubližují nevinným. Proč nikdo z nás nemá čisté svědomí? Co nás vede na cesty, z kterých se raduje čert? Nikoli, nebudu psát jen o svých nevyřešených otázkách, které jsou se smutnou polevou. Na štěstí nám dal Neznámý do vínku i lepší vlastnosti: radost, pohodu, přátelství,laskavost, smích. A to jsou nejkrásnější přísady do našich životních polévek. Tak jako v každé ze svých knih předesílám: "Nejsem filozof, nejsem politik, nejsem pedagog, pouze se zpovídám a diskuze proto nevedu, neboť by byly ztrátou času." V mých knihách nehledejte návod - jak žít. Nepíši poučky a nikdy bych si nedovolil o takové možnosti ani uvažovat. Mne poučoval život. Mnohým moudrým jsem naslouchal, ale závěrečnou tečku jsem si v duchu napsal sám.

Stále více bílých míst se objevuje na mé potrhané životní mapě. Tuto větu dopisuji v rakovnické Palačinkárně, kde pojídám dvě topinky s česnekem a rajčatový salát. "Pane Fousku," oslovila mne dáma sedící vedle nás v proutěném křesle,"můj vnuk mi poslal vaše knihy až z Austrálie. Žije v Perthu. Napsal mi - Babičko, vím, že máš ráda knihy pana Fouska, tak jsem je v Česku objednal a posílám ti je.-" Rozesmáli jsme se. "Ty knihy přeletěly třikrát oceán!" Zapomněl jsem na filozofické laické meditace a při odchodu z Palačinkárny jsem poprosíl neznámou paní, aby pozdravovala svého vnuka od Fouska, který byl také v daleké Austrálii a nalezl tam přátele. Cestou křivoklátskými lesy řekla Jarmila: "Pepiku, tobě stačí vlídná zpráva a rázem svítíš štěstím." Přikývl jsem: "Radost je nejlepší pleťový krém."

 

CD - Josef Fousek - Živě bez náhubku

Výběr  z  recitálů  J. F. v divadlech SEMAFOR, Gong a ČRo Plzeň (2009-2011)
Kytara, zpěv, mluvené slovo: J. Fousek
Harmonika, kytara: Tomáš Fousek

    
----------
 Josef Fousek se narodil 12. března 1939 v Rybách.
V letech 1953-1969, byl autodidaktem, dělníkem -  nestraníkem  v SONP Kladno a do roku 1979 montérem plynu. Sám o sobě říká, že je tramp, a zemědělec z Šumavy
Josefa Fouska ale zná hudební svět jako textaře, fotografa, písničkáře, spisovatele a básníka.
Je autorem 25 knih (např. Myšlenky nahlas, Deník starého muže),
vydal několik CD a MC, uskutečnil 48 výstav fotografií doma i v zahraničí. Spolupracoval jako jevištní host s M. Šimkem a jeho  skupinou v divadle Semafor a v Divadle J. Grossmanna.
Většinou  vystupuje sám, ve vlastním dvouhodinovém  pořadu (Nemám čas lhát,
Bez náhubku, Setkání s Fouskem) po celé naší vlasti, občas se s doprovodem přidá
syn Tomáš. Pořad složený z básní, aforismů, epigramů, historek a
autorských písní se mění s přibývající tvorbou.

Josef Fousek říká:    „Těší mne, že ještě ve svém veteránském věku oslovuji
posluchače, diváky a čtenáře. Všem posluchačům tohoto živého CD přeji hezký poslech.
Nejedná se o studiovou nahrávku a já jsem tomu rád.
Miluji život bez plejbeku!“

Písně  s texty J.F. měli a mají v repertoáru: Valerie Čižmárová, Jana  a Luboš Svobodovi, Zuzana Buriánová, Uršula Kluková, Jiří  Kupšovský, Miluška Voborníková, Ilona Záluská, Jana Mařasová,  Petr Spálený, Václav Neckář, Eva Pilarová, Dalibor Janda, Jiřina  Jandová, Miroslav Paleček, Taxmeni, Hynek Tomm, Jiří Krampol,  Zuzana Stirská - Gospel Time./
1979 - 1998 byl jevištním  hostem Divadla Semafor a Divadla Jiřího Grossmanna ve skupině  Miloslava Šimka. S M. Šimkem napsali dvě hry pro Divadlo S+H.  J. F. navštívil několikrát naše exulanty v Rakousku, SRN,  Švýcarsku, Austrálii, USA, Kanadě, Švédsku a Slovensku. V létech  2004 - 2010 hostem v pořadu Českého rozhlasu 2, nedělní Dobré  jitro.
 
Život je krásnej ač ho haněj
 Je krátkej jak knot od svíčky
 Je občas zlej však díky za něj
 Tak na shledanou lidičky




Kniha

 DENÍK STARÉHO MUŽE /ze záložky/
 "Lidé se ptají, kde stále beru nápady a inspiraci ke svým knihám.  Jsem přesvědčen, že náš život se nedá shrnout do jedné knihy.  Stále se mnou chodí vzpomínky, které jsou inspirovány životem  v mém rodném městě Kladně, láskou ke křivoklátskému kraji,  cestami za diváky a setkáními s lidmi, kteří v mé duši zanechali  navždy věčnou stopu. Mé knihy jsou vlastně takovým "nekonečným  deníkem", v němž zaznamenávám své pocity. Je velkým štěstím, když  se dozvídám, že mé knihy vás, čtenáře, oslovují a dávají vám  naději. Co víc si mohu přát?

O knize Josefa Fouska Deník starého muže /Vyšlo v Knižním klubu/
 
 Vítám vás, vážení čtenáři.
Jsem rád a opravdu si vážím toho, že jste si zakoupili mou knihu-„kroniku pocitů“ a upřeli svůj zrak do mých  vzpomínek. V této chvíli, kdy čtete tyto řádky při lampičce se  spořivou bruselskou žárovkou, jsem s vámi. Věřte, že ačkoli se  asi nikdy nepotkáme, chtěl bych uvěřit, že vás mé vzpomínky,  postřehy, příběhy potěší a hlavně nezraní. Nejsem kritik, ač se  někdy tak zdá, mám sám spousty chyb a kolikráte se motám v  nejistotě. Stárnu a stále nalézám spousty otázek. A také vím, že  se ptám marně. Vyhýbám se těm, kteří říkají: "Takhle je to a ne  jinak!" Tak jako ve svých předešlých knihách se s vámi dělím o  své pocity. Těší mne, že zatím mohu zveřejňovat své myšlenky.  Uleví to mé rozhárané duši. Všechno, co je dobré i zlé, k nám  patří. A budou s námi ty naše dobré vlastnosti i neduhy celou  tu dobu, po kterou budeme bloudit na této Modré kouli. A tuhle naši  zemi Někdo vsadil do Vesmíru, poblíž Slunce, aby nás hřálo a  nedaleko Měsíce, abychom snili, a pod hvězdy, abychom milovali.  Nebe je střecha našich domovů. A o tom Nebi, o Zemi, o pocitech a  hledání celoživotního smyslu Života, vyprávím bez  nesrozumitelných citací. Miluji život, ctím každý den a sevře se  mi srdce při myšlence, že už všechno nestačím říct. Svěřuji se a  nebojím se výsměchu ani odsouzení. Vím, že se již nezměním, a  také nechci. Také jsem si vědom, že se z mých knih a vůbec z mé  veřejné kulturní činnosti ztrácí humor, ale to je asi tím..., proč  bych nepřiznal, že začínám být trochu sentimentální. Vím, že to  není dobrá vlastnost, ale lhal bych, kdybych dělal ze sebe  rozzářeného optimistu. Blues je melancholie a já mám blues rád.  Včera jsem si pustil z videa film Muž a jeho pes. Přiznám se, že  jsem měl slzy v očích. Můj oblíbený herec Belmondo zestárnul a v  očích mu dohasínala světélka veselí. Myslím na ty, s kterými  kráčím pomalým krokem. Prý k cíli života. Nelituji se, ale když  pohlédnu na své vnuky, na mladé lidi, které potkávám, povzdechnu:  "Chlapče, za deset let už je asi nepotkáš. Nebudeš vědět, že oni  také budou vcházet do údobí myšlenek s melancholickou příchutí.  Nikoli nechci a nebudu psát závěť. Naděje v mém srdci stále  doutná, jako malý ohníček u Staré řeky. Pán Bůh nám dal řeč, a tak  se snažím sdělit něco ze svých pocitů na cestě od roku 1939.  Narodil se jeden kluk, kterého maminka ošetřovala, tatínek hýčkal  a on se stal svérázným samotářem uprostřed společnosti. Samotářem? Zní to nepravdivě, ale není to nesmysl. Miloval jsem  partu, veselice, hospody, písně, anekdoty, a kvůli úsměvům jsem  učinil jakoukoli blbost. Přesto jsem prožíval "kocoviny" samoty.  Vcházely ke mně víly s romantickou loučí, plul jsem s námořníky k  ostrovům v Tichomoří, procházel Jeruzalémem a hledal zatoulaného  velblouda, seděl jsem v krčmách přístavů v Hamburku, v Singapuru,  v Marseille, počítal okna mrakodrapů a v duchu jsem věřil, že  jednou spatřím Svět. A také jsem tajně doufal, že v sobě naleznu  něco, čím potěším lidi kolem sebe. Nikdy jsem si nepomyslel, že  napíši knihy, že budu vystavovat fotografie, psát texty a básně,  zkrátka: nic nebylo mým cílem. Občansky neposlušný v mezích  zákona, nechutenství k pokrmům školy, bez lásky k jakýmkoli  politickým stranám, se vzděláním samouka... Četl jsem knihy bez  výběru stylem "halabala" a žádný filozof mi nevysvětlil, proč lidé  nenalezli způsob, jak zvítězit nad Zlem. Nikdy jsem nepochopil,  proč jsou lidé, kteří ubližují nevinným. Proč nikdo z nás nemá  čisté svědomí? Co nás vede na cesty, z kterých se raduje čert?  Nikoli, nebudu psát jen o svých nevyřešených otázkách, které jsou  se smutnou polevou. Na štěstí nám dal Neznámý do vínku i lepší  vlastnosti: radost, pohodu, přátelství,laskavost, smích. A to  jsou nejkrásnější přísady do našich životních polévek. Tak jako  v každé ze svých knih předesílám: "Nejsem filozof, nejsem  politik, nejsem pedagog, pouze se zpovídám a diskuze proto  nevedu, neboť by byly ztrátou času." V mých knihách nehledejte  návod - jak žít. Nepíši poučky a nikdy bych si nedovolil o  takové možnosti ani uvažovat. Mne poučoval život. Mnohým moudrým  jsem naslouchal, ale závěrečnou tečku jsem si v duchu napsal sám.
 Stále více bílých míst se objevuje na mé potrhané životní mapě.  Tuto větu dopisuji v rakovnické Palačinkárně, kde pojídám dvě  topinky s česnekem a rajčatový salát. "Pane Fousku," oslovila mne  dáma sedící vedle nás v proutěném křesle,"můj vnuk mi poslal vaše  knihy až z Austrálie. Žije v Perthu. Napsal mi - Babičko, vím, že  máš ráda knihy pana Fouska, tak jsem je v Česku objednal  a posílám ti je.-" Rozesmáli jsme se. "Ty knihy přeletěly třikrát  oceán!" Zapomněl jsem na filozofické laické meditace a při  odchodu z Palačinkárny jsem poprosíl neznámou paní, aby  pozdravovala svého vnuka od Fouska, který byl také v daleké  Austrálii a nalezl tam přátele. Cestou křivoklátskými lesy řekla  Jarmila: "Pepiku, tobě stačí vlídná zpráva a rázem svítíš  štěstím." Přikývl jsem: "Radost je nejlepší pleťový krém."