Z Brna do Uherského Hradiště to není nijaká velká dálka. Místním se to může sice zdát, ale nám od Karlových Varů, kteří měli za sebou tři sta padesát kilometrů v Božce (Božka byla naše kapelní auto – Žuk s mikrobusovou kastlí), nám to přišlo jako kousek, co by kamenem dohodil. Božka měla dobrý den a těch osmdesát kilometrů jsme dojeli na jeden zátah. 

I my Roháči jsme tím pádem měli dobrý den. Božka si na silnici jen vrněla a v Hradišti jsme byli cobydup. Kamarádi, kteří večerní vystoupení a dění vůbec organizovali, se s námi srdečně přivítali. Povinnou sklénečku hned ve dveřích šatny, tu jsme přeci odmítnout nemohli. Velmi brzy by byl nával, jenže – to jsme ukočírovali. Pak však někdo roztáhl závěs za zadní částí jeviště a ve dvou lodnách tam byl připravený výběr ze zabijačky, kterou prý nemohli neudělat, abychom neměli večír hlad. To už někteří z nás pevné vůli a odhodlání dali vale a nacpali se tak, že nám všem jakýkoliv pohyb dělal potíže. A za hodinu se mělo hrát. S nacpaným bachorem se nezpívá dobře. Bylo třeba nějakého léku na slehnutí. No a čímpak asi na Moravě takové potíže léčí? Dalo se to tušit. Tak ale jenom jednu a další slehávání až po vystoupení. Jak řekli, tak učinili.
Koncert byl příjemný pro obě strany. Popovídali a pobyli jsme ještě chvilku s těmi, které už večer neuvidíme, a s těmi, se kterými jsme měli naplánováno strávit večer při ohni a sklence vína, jsme se vydali nedaleko do vinohradů, kde nás čekala milá společnost, papání, popití, pozpívání a nějaké to lůžko, abychom se před cestou alespoň trochu vyspali.
Dřevěné stavení bylo konstruováno pro podobné večery, pro podobnou společnost. Uprostřed všemu vládl ze všech stran otevřený krb, velikosti takové, že i malé telecí by se vešlo. Onen krb měl hrát ten večer roli nejen hospodářskou.
Šla písnička za písničkou, sklénka za sklénkou, historka za historkou. Doba byla pokročilá a čím dál víc bylo patrné, že oba naši Mírové – zpěvák a zvukař, zodpovědně přijali roli hostů, jali se nás reprezentovat a největší hrůzu měli z toho, aby neurazili. Po půlnoci bylo nad slunce jasné, že neurazili. Přišla chvíle, na kterou stále často vzpomínáme, ještě dneska nás tahle historka dovede rozesmát.  I když -  tenkrát ta sranda Míru stála docela slušný peníz.
Míra zpěvák, měl na cestu skvělou technickou novinku. Digitální hodinky. Tenkrát to byla absolutní bomba, první digitálky ukazovaly jenom čas a datum, vážily deset deka a bylo to něco, co jen tak každý ještě neměl. Míra ano. Dal za ně pětikilo, což tenkrát byla čtvrtina platu. Pyšný byl jak kohout na smetišti a mnozí jsme mu je i záviděli. Měl je úplně nové, a protože nebyl nadprůměrně technicky nadaný, obrátil se na svého jmenovce, Míru technika, se žádostí.
„Míro,… prosím tě, našte… luj mi je, nějak se mi… to nezdá.“ Vyřknout tuto větu byl pro něj vskutku nadlidský výkon. Alkohol už vykonal své dílo a Míra měl problém nejen s artikulací, ale i se stabilitou svého těla.  Avšak vidina toho, že bude mít něco suprového, a ještě skvěle funkčního ho donutila v té chvíli k téměř nemožnému. Povstal, natáhl ruku s digitálkami k Mírovi technikovi, chvilku tak držel a … Všichni jsme napjatě očekávali, co se stane. Upadne, či neupadne i s digitálkami v ruce? Neupadl.
Druhý Míra dost dobře nerozuměl požadavku, a jak viděl Mírovu snahu mu něco podat, šel mu též svojí rukou naproti. Vůbec to nebyl jednoduchý manévr, a tak přihlížející, ještě schopní usuzovat a pozorovat, tenhle manévr odměnili potleskem. Ten ovšem už dost nechápal Míra technik. Někdo mu něco strčil do ruky. Sice pořádně nevěděl co, ale za to, že to svírá v dlani, ho ještě společnost odměnila potleskem. No to jsou věci, pomyslel si a zvědavě si prohlížel předmět ve své dlani. Jednomu Mírovi se ve tváři odráží spokojený výraz, protože mu někdo svěřil, podle zájmu okolí a potlesku, důležitý úkol. Jiný Míra, též s úsměvem ve tváři, neboť se obrátil na toho pravého a brzy mu bude pomoženo.
Míra, který hodinky držel v ruce, na ně dost dlouho nechápavě hleděl, ono to jinak ani nešlo, a když sám nemohl přijít na to, co s tím má dělat, zmobilizoval veškerou artikulační schopnost, kterou ještě někde v hloubi zaslivovicované duše zvukaře našel, a zeptal se:
„Coám ďát s těma hoinkama?“ Následoval docela slušný vrávor na židli.
Dodnes nevíme, a již nikdy nezjistíme, kdo to byl. Ale odněkud se ozvalo.
„Hoď je do krbu.“
A starý zvukařský dobračisko poslechlo.
Než všichni okolo pochopili, že to, co vidí, je pravda, chvilku to trvalo. Dost dlouhou chvilku na to, aby se daly hodinky zachránit. Prostě nedaly. Přistály uprostřed velkého ohniště, plného žhavých metrových polen, z nichž mnohá byla ve stadiu největší žhavosti, mnohá krásně plála. Ještě dnes se nesmějeme tomu, že hodinky skončily v krbu. Míra majitel totiž počínání Míry zvukaře bedlivě sledoval. I když hodinky již minimálně pět vteřin objímal vysoký žár, Míra nevěřícně hleděl do krbu a vypadal spokojeně. Ale po chvíli mu přeci jen mozek přeložil to, co oči viděly. Vystřelil ke krbu, popadl pohrabáč a jal se své nové digitálky vyhrabávat. To se mu po delší době sice povedlo, ale poslední pokus o jejich seřízení nevyzněl zrovna v jejich prospěch. Tak se stalo, že Míra si domů odvážel suvenýr v podobě pečených digitálek. Je zajímavé, že jakékoliv další hodinky, které si kdy pořídil, už si šteluje sám.

Lubomír Melichar