Nar. 18. ledna 1958  / + 2. února 1994

Vyr?stal v Kraslicích a m?l duši trampa, muzikanta a romantika, to vše zabaleno na první pohled v drsné a nep?ístupné slupce, ale na druhý pohled se dalo poznat, že tomu tak není. Potkali jsme se poprvé v roce 1977 na Výro?ním ohni osady Ford Apache, na krásném míst? u Medv?dího jezírka v Tatrovicích u Chodova. M? tenkrát táhlo na patnáctý rok a on už byl, alespo? v mých o?ích, starý zkušený tramp. M?l nov? koupenou dvanáctistrunnou kytaru a hrál na ní prstýnkama. Pro nezasv?cené vysv?tluji, že to jsou ty plíšky, kterými se hraje na p?tistrunné banjo.

Jeho prstýnky byly vyrobeny z plechovky od paštiky a já jsem je neskonale obdivoval. Samozřejmě, že jsem obdivoval i jeho hru a hned, jako správný začátečník po Vaškovi chtěl, aby mě to naučil. Prostě jsme nad tou mojí prosbou strávili půl dne a já v něm získal jednoho z nejlepších kamarádů, kterého jsem, kdy poznal. Doma jsem si vyrobil, podle jeho návodu své prstýnky a začal intenzivně trénovat. Po třech krásných letech společného vandrování mi nastal vojenský čas a po vojně rodinný život. Tedy dopadlo to tak, že platilo přísloví, sejde z očí, sejde z mysli. Až v roce 1986, kdy vyšla deska Porta 86, jsem z ní najednou zaslechl známou melodiku a zjistil, že kapela, která natočila na tuto desku písničku, To se mi jen zdá (Sejfy), jsou Vagóny z Kraslic a hned mě napadlo, že by v tom mohl mít prsty, Čekal. Marně jsem pátral po nějakém kontaktu na něj. Jen jsem věděl, že bydlí se svou rodinou ve Staré roli. Až jednou.

Jeli jsme s Veronikou, na velký vandr do starých míst, kde jsme se s Vaškem potkali poprvé. Provedl jsem Verunku tou nádherou a vše jí vyprávěl, až jsme došli na místní přehradu, kde měli zrovna soustředění potápěči z Karlových Varů. No a mezi nimi jsem zase našel mého ztraceného kamaráda, Čekala. Bylo to moc pěkné shledání a ten večer jsme strávili u vzpomínek a starých písniček. Mimo jiné jsem se ptal na tu nahrávku na Portě 86 a na kapelu. Povídal, že to je už minulost, odešel kytarista, ale že by to chtěl dát znovu dohromady. No, a když zjistil, že mi to už s těmi prstýnky jde, nabídl mi, zda nechci ve Vagónech hrát. I když jsem měl tenkrát už svou kapelu, souhlasil jsem a do dnes nevím, jestli jsem udělal dobře. Náš vztah se změnil z trampského na muzikantský. Což o to, ze začátku byl zápal a nadšení. Jezdil jsem jednou týdně na zkoušky a vše fungovalo, jak se má. Vyhráli jsme Loketský kotlík (ještě ho mám schovaný), hráli jsme na Sokolovském Dostavníku se starým Žalmanovým spolem, ale už se začal vytrácet ten správný kamarádský duch. Pomalu začaly hádky o stavbu písniček. Tak jsem jednou přijel v pátek na domluvenou zkoušku a proti mně jde Vašek a má na zádech bágl, a že jede na vandr. Tak jsem přeskočil do zpátečního vlaku a odjel. Dlouho jsme se potom neviděli až na jednom potlachu v Kladrubech u Stříbra, kam přijel s rodinou a se svým starým kamarádem Ponkou. Tam jsme si vše vysvětlili a dohodli se, že Vagóny, budou minulost. Čekal se v té době věnoval víc svému synovi Vašíkovi a potápění, které se mu stalo osudné. Naše cesty se znovu rozešly. Já založil, nevím už pokolikáté, další kapelu a vždycky se znovu vracel k Vaškovým písničkám a vlastně je hrajeme do dnes, nejspíš z nějaké piety, či nostalgie.

Přišla ta velká Sametová a my začali víc a víc hrát. Jednou v únoru roku 1996, po návratu z víkendu, jsme našli ve schránce parte a na něm Čekalovo jméno a datum pohřbu. Připadalo mi to nejdříve, jako špatný vtip, vůbec jsem si neuvědomoval, oč jde a ten papír jen tak odložil. Druhý den se mi vše rozleželo v hlavě a konečně pochopil - Čekal už není a nikdy nebude. Bylo mi hrozně smutno a uvědomil si, že jsme se pár let neviděli a bohužel už neuvidíme. Vše nevyslovené zůstalo viset ve vzduchu, vše nevysvětlené se už nevysvětlí.

Na pohřbu byli snad všichni ti, které jsem díky Vaškovi poznal, včetně Hrbáče, Ponky, Ďudi, Otíka, Dáši, Zuzanky a hlavně malého Vašíka, který vůbec nic nechápal. Zazpívali jsme Čekalovi na rozloučenou jeho Sejfy a šli to vše zapít do hospody. Tam se hrály snad všechny písničky, které pro Vagóny a vlastně pro trampský národ Vašek napsal. Vzpomínali jsme na všechny vandry, na romantiku a probdělé noci u ohně. Bylo to, jako by seděl s námi a také vzpomínal.

Příští rok jsme na první CD Stráníků – Ať žije nostalgie - natočili první ze tří písniček, které nám věnoval. Jmenuje se Hvězdy a věnovali jsme jí spoluhráči z Vagónů, Ďudovi. Vroce 2001 jsme natočili druhou na CD - Staré město -  která má název Čas od času a na třetí CD - Písničky, které jsme potkali - i tu nejhezčí, TO SE MI JEN ZDÁ (SEJFY). Jsem moc rád, že se na Vaškovi písničky nezapomíná a dokonce se hrajou. Jsou sice krásně trampsky naivní, ale mají svou vážnost a jsou napsané s jasným prožitkem.

Vašek byl člověk naladěný na kamarádství, čest a romantiku a nikdy nekalkuloval. Byl nadaný k vytváření krásných pocitů ve svých písničkách. To vše se ztratilo a mě nezbývá než jenom vzpomínat a utěšovat se, že se zase jednou setkáme, i když v jiném čase anebo v jiném světě, Zůstal mi ve vzpomínkách jeho majestátný vzhled, jeho černý širák renesančních bardů, černý plnovous a hlavně jeho pevný stisk ruky dobrého člověka. Kdo jste jej znal, víte moc dobře, jakou mám pravdu. Čekale, v téhle pragmatický a uspěchaný době chybí takoví lidé, jako jsi býval ty. Loučím se s tebou refrénem Sejfů: To se mi jen zdá, že bys tady zase mohl být?

Tvůj mladší kamarád Luboš Stranďa Stráník