Poznámka redakce: V lét? roku 1967 vypravila redakce týdeníku Mladý sv?t expedici do Sov?tského svazu. Jak si pam?tníci asi vzpomenou, reportáže do Mladého sv?ta psal Honza Dobiáš, fotografoval Miroslav Hucek. ?lenem expedice byl mezi ve?ejností zna?n? populární Wabi Ryvola. V Charkov? tehdy nakoupil na tržišti vy?azené zelené vojenské rubášky. Trio Hoboes (b?í Ryvolovi a Míra Navara) v nich vystoupilo p?i své první ú?asti na Port? v roce 1968. Wabi m?l tu nejsepran?jší, prý byla ješt? z ob?anské války.

Bylo to během naší legendární výpravy, která se jmenovala Rudá tajga, protože jsme jeli po stopách písecké osady T.O. Rudá tajga, jejíž jeden člen za první republiky přišel v Československu o práci, odjel do Sovětského svazu a po čase napsal kamarádům, ať za ním přijedou, že uvidí, co ještě neviděli. No a my jsme ve dvou embéčkách cestu opakovali, protože se zachoval cancák ze třicátých let a věděli jsme tedy, kam se chceme podívat. Kromě fotografa Mladého světa Mirka Hucka,redaktora budějovického radia Jardy Klímy,mechanika ze Škodovky Pepíka Studeckého, kterého jsme měli sebou pro jistotu,kdyby se něco stalo s našimi dvěma embéčky a tehdy studenta elektrofakulty Jirky Kopeckého, který byl potomkem jednoho z členů předválečné Rudé tajgy, byl Wabi Ryvola jediným pravověrným trampem ve výpravě, která si mimo jiné úkoly kladla za cíl i zjistit, zda se v Sajuzu vůbec dá trampovat, spát po širákem a podobně.

Netušili jsme, jak si s Wabim budeme užívat, protože dospělý chlap, který měl na sobě kraťasy a na obličeji fousy - to tehdy byl ve Velké zemi přírodní úkaz."Maladoj čelavěk, vot tam parikmacherskaja" - bylo to nejněžnější, čím Wabiho posílali k holiči.Ale největší zážitek jsem s ním měl v Gruzii, noc před cestou do Tbilisi. Byli jsme v Mcchetě, kdysi hlavním městě gruzínské říše a Wabiho strašně rozbolel zub.Nedalo se dělat nic jiného, než ho posadit do auta a vydat se do Tbilisi, kde bude - doufejme - nějaká zubařská pohotovost. Měli jsme štěstí, paní doktorka jakousi předpotopní vrtačku a mě posléze poslala do lékárny koupit nějaké prášky, které pak prý budou Wabimu k užitku. A dala se do práce, zatímco já zamířil do lékárny. Tam si mě všiml místní kluk - taky jsem měl kraťasy a bylo jasné, že nejsem Gruzínec - vyptal se, co sháním za léky, nedal jinak, než že se stavíme ještě pro jeho kamaráda, a pak nám s Wabim ukážou Tbilisi.

Když jsme vyzvedávali Wabiho na pohotovosti, měl o zub méně, o neuvěřitelnou zkušenost více a vydali jsme se večerním městem. Naši hostitelé nám ukazovali pamětihodnosti metropole a přitom se vyptávali, co jsme zač, jak jsme se dostali do Gruzie, čím jedeme, jaké to auto má chlazení, jestli jsme doma nechali ženy, případně děti apod. A nakonec nás vyvezli na takový místní Nebozízek - restauraci vysoko nad městem - a nedali jinak, než že naše čerstvé přátelství stvrdíme společnou večeří. A začneme po gruzínském zvyku - gruzínským koňakem. Omluvil jsem se, že jako šofér pít nemohu, což přijali,tím jsem si zachránil život a bylo jasné, že za oba bude pít Wabi. Naši hostitelé nás seznámili s gruzínským obyčejem,že první přípitky patří otci, matce,sourozencům a byli jsme rádi, že tedy zřejmě docela brzy přijde čas na jídlo. Jenže to jsem se šeredně mýlil. „Chci pozvednout pohár na úspěch vaší expedice", „chci připít na vaše škodovky", „ať neselžou vaše motory chlazené vzduchem"...zkrátka všechno, o čem jsme si vyprávěli během cesty po Tbilisi, se stalo důvodem k přípitku.

Co jsme jedli, už si nepamatuji. Jen vím, že Wabi v rekordně krátké chvíli zapomněl na to, že mu paní doktorka vytrhla zub, že nepotřeboval vůbec žádné prášky, hrdinně pil za nás oba a skončil tak, jak to dopadnout muselo. Po večeři jsem v embéčku udělal lůžkovou úpravu, Wabiho jsme tam uložili, s našimi hostiteli jsem se rozloučil už jenom já a po návratu do Mcchety - kde už si o nás dělali starosti ostatní členové výpravy - jsem jim za stoupajícího nadšení mohl povyprávět, co se vlastně stalo.

(Autor je novinář, mimo jiné dlouholetý tvůrce slavných Táborových ohňů v Mladém světě, v 70. a 80. letech šéfredaktor Portýra)