V kout? Starom?stského nám?stí bývala slovutná hospoda U rakví. Chodili se sem nama?kat mladí noviná?i z celé ?ady redakcí. P?evažujícím tématem obvykle bylo, ?í šéfredaktor je v?tší v?l. Byl to t?žký výb?r, normalizace opravdu konala své. Chodíval tam i Jirka Cebrovský, v té dob? redaktor zahrani?ní redakce ?s. rozhlasu a pozd?jší zpravodaj ve Velké Británii. A práv? s Jirkou jsme ten ve?er vyrazili od Rakví ješt? trochu do sv?ta, do n?jaké vinárny v okolí Pa?ížské. Už si nevzpomínám kam, ostatn? Jirka si nevzpomínal už druhý den.

Hned u dveří jsem narazil na Petra Kalandru ve společnosti dalších mániček. Zamávali jsme na sebe a šli si s Jirkou sednout k volnému stolu. Jirka byl založením bohém, měl však jisté postavení, kariéru před sebou, byl vzdělanec, jeden z prvních doktorů na tehdejší fakultě žurnalistiky Univerzity Karlovy. Ten večer to dal najevo tmavým oblekem a kravatou. Když měl tmavý oblek, možná nesnášel máničky.

Petr Kalandra za mnou za chvíli přišel ke stolu. Představil jsem pány, načeš proběhlo něco jako záchvěv třídního antagonismu. Spor kravaty, jež je pilířem jakéhokoliv státu, a vlasatce, jenž mezi pilíře zpravidla nepatří. Jirka, vybavený oxfordskou výslovností, přešel náhle do anglických vulgarismů. Mám-li plaše česky interpretovat, co měl na srdci, soudil dr. Cebrovský, že ten fucking odžínovanec má táhnout ke své bitch, co byla his mother. Pan doktor Cebrovský zřejmě nepředpokládal, že by mu ta povrchní mánička mohla rozumět.

K jeho úžasu Petr plynule pokračoval týmž jazykem. Pravil, že ve Spojených státech, kde žil, a vůbec ve světě viděl hodně takových nablblých pupkatých strejdů, ale žádný z těch džentlmenů se nikdy tak nehezky nevyjádřil o jeho matce. Pak mi podal ruku, řekl mi Pleased to meet you a s lehkou úklonou odešel.

Jirka opravdu neměl moc dobrý den. Naštěstí si ho moc nepamatoval.

Teď si o tom mohou oba pánové povídat tam někde nahoře. Oba jsem měl rád, oba odešli hodně brzo.

Z knihy Legendy folku a country, nakl. Jota Brno