Blížil se konec prvního pořádně normalizačního roku 1970. Porta už byla zakázaná a vypadalo to, že už nikdy nebude, desítky tisíc rodin byly postiženy prověrkami a následnou ztrátou zaměstnání, už nebyla např. Tábornická unie, a už byl Socialistický svaz mládeže - a do pražské Lucerny se připravoval druhý ročník Folk a country festivalu.
Ani on nebyl bez souvislostí, nabízelo se srovnání s Portou, která za čtyři ročníky vyrostla ve velkorysý a na svou dobu všestranně vyspělý festival. Leč FCF byl profesionální lekcí show businessu. Dramaturgové, oproštění od žánrových předpojatostí, zde dokázali soustředit reprezentativní obraz různých proudů české populární (i amatérské) hudby - od Nadi Urbánkové s Country beatem přes Mefisto rokenrolového praotce Petra Kaplana, folk-singery (jak se tehdy říkalo písničkářům), čerstvě profesionalizované Greenhorns a Rangers až třeba po trampské Hoboes bří Ryvolů.
Festival pořádala v prosinci 1970 agentura Fortuna v čele s ředitelem Eduardem Světlíkem, který před časem přišel do Prahy z Karviné a přinesl v sobě něco severomoravské zatvrzelosti. Dokázal tehdy zaměstnat např. Pavla Rychetského, Rudolfa Slánského ml., tuším, že i Kobru, který přišel o šéfredaktorské místo v Brně a další. Eda Světlík se choval statečně po celou dobu normalizace; jako kulturní redaktor dával v oficiálních partajních listech prostor mladé české poezii a zajímala ho její kvalita, ne tzv. angažovanost, publikoval i autory tehdy sporné ba nežádoucí. Po listopadu ´89 byl nakladatelem (jako první vydával knihy z emigrace se vrátivšího Ivana Krause, ale i třeba reedici Hrychovy Krhútské kroniky), později byl šéfredaktorem velkého nakladatelství, dnes je na odpočinku.
FCF už byl o businessu, i pro nás to byla užitečná lekce toho, jak velkorysý festival může vypadat. Navzdory části publika v zeleném uprostřed secesního plyše Lucerny to byla první opravdu společenská událost v historii zmiňovaných žánrů. Navíc se zde znovu potkala část ústeckého štábu, která pak (už i s Edou Světlíkem) kráčela k dalším Portám a k dalším festivalům. Poprvé jsem zde potkal např. Michala Juppa Konečného. Měl kancelář v podzemí Lucerny někde vedle naší redakce. Trochu suchar, moc toho nenamluví, ale může být docela šikovnej, říkali jsme si.
Festivalový zpravodaj II.FCF v roce 1970 rovněž něco naznačuje - velkorysost. Přehlídka, která dokázala po čtyři večery naplnit pražskou Lucernu, byla zkušenou lekcí show businessu. Časopis, který jsme připravovali s Kobrou a Láďou Vencálkem, byl tištěn ofsetem, sázen horkou sazbou, fotografie se tiskly ze štočků. Bylo to drahé, zdlouhavé, ale noblesní. A v symbióze žánrů jste mohli vidět na titulu posledního čísla trampské Hoboes.

Po jednom z festivalových večerů v Lucerně přišel nějaký Třešňák nebo Hutka a povídá - jdeš náma k Uhelným skladům? U Uhelných skladů byla slavná pražská hospoda, otevřená do čtyř do rána. Pak nová směna vyvětrala, utřeny byly stoly a podlahy a v šest se znovu otvíralo. K Uhelným skladům se stahovali flamendři z celé Prahy, byla to záslužná instituce, otevřená pod dohledem policie ani ne tak kvůli bohémům, jak kvůli podsvětí, jež se tam stahovalo rovněž.
Sjeli se tam tehdy účinkující toho festivalového večera. Uprostřed seděl štíhlý vlasatý kluk v džínách a anglicky zpíval jednu pecku za druhou. Bylo vidět, že možná jediný opravdu rozumí tomu, co zpívá, angličtina u nás počátkem sedmdesátých let nebyla zrovna rozšířený jazyk. Nějaký Kalandra, nikdy jsem o něm neslyšel. Před nedávnem se vrátil z USA, v tom jediném nebyla logika, proč se někdo v roce 1970 vrací ze Spojených států, aby hrál kapsářům a policajtům U uhelných skladů. On nebyl mezi hvězdami festivalu, on si jen tak přišel do hospody zahrát.
Petr Kalandra prošel úžasnou jazykovou i muzikantskou průpravou. Možná jediný z nastupující generace českých písničkářů věděl, co to vlastně folk je. Hrál lehce, s hlavou trochu na stranu a s ledabylou americkou výslovností, při které drnčí „r“ a polykány jsou jiné souhlásky.
Celé to hvězdné nebe druhého festivalového večera pilo pivo, mlčelo a poslouchalo ten pozoruhodný informační zdroj, který jim zprostředkovával atmosféru newyorské ulice, kde přece Petr s otevřeným kytarovým futrálem na drobné také hrával.
Nějaký Kalandra, americký folk-singer v předměstské pražské putyce. Petr byl dokonalý a informovaný interpret, ale doba tehdy přála spíš autorským výpovědem.