Kouzelnice s tóny

Na to, že jsme z celosvětového hlediska mrňavá zemička, máme – z našeho pohledu – slušnou písničkářskou první ligu. Dokonce (abych se ještě přidržel sportovní terminologie) má dvě divize.

 V té první jsou Kryl, Merta, Hutka, Lutka, Voňková, Třešňák, Mikolášek a jiní, v té další pak Nohavica, Plíhal, Eben, Ryvolové, Wabi Daněk, Honza Nedvěd, Žalman Lohonka, Kiďák Tomáško, Kapitán Kid Velinský, Huberťák Kučera, Samson Lenk a zase další. Tihle všichni a mnozí, které jsem nejmenoval, dělají podle nátury svých posluchačů radost dalším a dalším z deseti milionů obyvatel naší republiky.

Dáša Voňková bydlí v Pyšelích, což není od Prahy moc daleko, ale v Matičce zas tak často nehraje, a tak jsem si její koncert v Dobré trafice nemohl nechat ujít.

Dobrá trafika je v Hellichově ulici na cestě mezi Újezdem a Malostranským náměstím naproti sokolskému Tyršovu domu. Kousek za ní se začíná zvedat Petřín ke strahovskému vrcholu, kousek od ní je proslavené Pražské jezulátko, ještě kousek dál tolik fotografovaný chrám svatého Mikuláše a kousek níž na Malostranském náměstí, kde patrně bude zase stát sousoší maršála Radeckého, je kultovní folková – a nejen folková – Malostranská beseda. Tedy rozhodně správné místo pro dobrou píseň, ještě kdyby víc přitlačilo tam rovněž umístěné ministerstvo školství.

Dáša Voňková - Andrtová se proslavila nejprve průzračnými písněmi a holčičím, později ženským viděním světa, pak však začala používat populární kytaru zcela neobvyklým stylem a svým způsobem hraní a vidění světa posléze pronikla i za hranice našeho státu. Dostatek důvodů, proč zamířit do Dobré trafiky.

Dobrá trafika začíná spíš jako antikvariát, ale když neminete strmé schůdky, najdete ve sklepě pod klenutým cihlovým stropem tu nejprostornější místnost, v které se hraje. V cihlové zdi hoří několik svíček, židle každý pes jiná ves jsou seřazeny do půlkruhu kolem rohu, který patří účinkujícímu.

Dáša Voňková přišla v prošedivělých vlasech, které jí velmi sluší, a v brejličkách bez obrubních rámečků, usmála se na všechny na zaplněných židlích, vyndala z futrálu kytaru, z igelitových sáčků dva smyčce, zkontrolovala, zda mají posluchači čaj, víno nebo pivo k pití a začala písničkou o čisté vodě… Tím začaly její písně. Byly o přírodě, o jasném dni, o tajemství víry, ale i proudu vody či květu, byla to nádherná krajinomalba, ovšem nikoliv barvičkami, nýbrž slovy a tóny. Potlesk sílil, nemohly jej zdusit ani kabáty přehozené přes opěradla židlí, ani bágly odložené podél stěn. Bylo zřetelné, jak ženský pohled na svět – třeba sluníčko žluté jako žloutek – nenechává v klidu ani vousaté tváře či nablýskané plešky chlapů. Dáša mezi písničkami moc nemluvila, ale její blízkost, která v tomhle podzemním pokojíčku nepotřebuje nějaké ozvučení, byla jasná. Písničkářka ji občas ještě přiživila nějakou poznámkou – to když například zveřejnila, že v první řadě sedí sestry Matouškovy, jejichž tatínek učí na HAMU, a že doufá, že sluchařky jí neřeknou, kdyby měla rozladěnou kytaru…

Venku na ulici zval plakát do Dobré trafiky na Vítání jara, ale jaro bezpečně vítaly už Dášiny písně. Když zazpívala tu, která patřila všem mužům, kteří nás opustili kvůli cestě na nebesa, sáhla po smyčcích a začala kouzlit s tóny. Byl to zážitek a nemám na to, abych jej nějak rozpitvával. I druhá hodina koncertu uběhla až nespravedlivě rychle a poslední písnička udělala uzlík za repertoárem, protože jak úvodní píseň byla o čisté vodě, tak ta poslední byla o očistném proudu. Nevím, zda to byl záměr, ale ten název vyjádřil celý večer. 

Foto: Svatopluk Ždímal