Pavlův odchod bez návratu
Tragicky a naprosto nesmyslně byly v Českých Budějovicích v noci ze středy na čtvrtek 11.února 2010 ukončeny životy Pavla Malhockého a jeho ženy Jany. Tato ztráta je o to tragičtější a zbytečnější, že se nemusela stát, kdyby neselhala jak policie, tak celý místní systém. Kdyby bylo vyhověno Pavlovým žádostem o ochranu, mohl dneska s námi sedět ve své oblíbené hospůdce u sklenky vína, učit své žáky hře na kytaru, skládat další báječnou hudbu...
Ve všech médiích byl Pavel prezentován jako skladatel scénické hudby pro divadlo, hudební pedagog a vynikající kytarista, ale on byl navíc i dlouholetý tramp, folkař a především báječný kamarád.

Dovolím si zavzpomínat na mé první setkání s Pavlem, kterému se v kruzích bratrstva zalomeného palce říkalo Dakoťák, a jeho starším bratrem Mikulášem, rovněž vynikajícím hudebníkem a skladatelem, který nosil trampskou přezdívku Sweny, ale častěji se mu říkalo prostě Miky. Bylo to na Malši, kam přijeli se svou trampskou osadou Jižní tornádo, plnou výborných muzikantů. Mimo jiné stejnou domovenku nosil tehdy Jiří Rejsek Borovka, o jehož kuriózním útěku na Západ v zaplombovaném mlékárenském autě kolovaly republikou legendy, Jaroslav Harry Sedlák, který jako záchranář kynolog se svými psy pomáhá i při přírodních katastrofách ve světě, kytarista Petr Mrkáček, který jako kamarád nejbližší pomáhal zbytku rodiny i v těchto chvílích nejtěžších...
Vybavuji si řadu společně prožitých dnů a večerů na trampských kempech na Šumavě, Malši, Vltavě, Švarcavě, na Kleti apod. A už v nejútlejších zelených letech obdivovali kamarádi Pavlovu hru na kytaru, jak s nostalgií vzpomíná Pavel Žalman Lohonka, jehož trampské začátky spadají do stejných teritorií. Pavel, jehož dětství je spojeno zejména se Šumavou a Českým Krumlovem, chtěl svůj vztah k přírodě umocnit i dalšími životními kroky, ale z lesnického učiliště v Prachaticích záhy utekl k milované hudbě. Na pražské konzervatoři se pak věnoval jak kytaře, tak skladbě.

Společně s Mikulášem skládali i trampské a folkové písničky a založili několik folkových formací. S některými z nich se objevili i na portovních pódiích. Po vodňanské Kotvici to byla velice populární Létavice, jejíž název oživil znovu o mnoho let později na Dětské Portě, kde doprovázel své dvě talentované dcery a jejich kamarádku. Pak přišli Ptáci s nápaditými a vtipnými písničkami, kteří se po spojení s dívčí skupinou Panenky (již Pavel metodicky vedl) přejmenovali na neméně úspěšné Panoptákum. A nechyběli ani u zrodu a organizování nezapomenutelného českokrumlovského festivalu, kam rádi přijížděli folkaři i trampští bardi.
Pavlova kytara však navzdory náročnosti jeho skladatelské i pedagogické práce (v předrevoluční době byl mimo jiné i ředitelem jedné z českobudějovických ZUŠek a v posledních letech učil na druhé z nich), zněla i u trampských ohňů, v útulných trampských hospůdkách, ale také v údolí Rančického potoka, kde měl chatu. Kromě jiného byl členem poměrně početného aktivního trampského uskupení Vypitá flaška, které si zakládá na své sportovně-recesistické náplni.
Aby Pavlova charakteristika byla úplnější, nesmím opomenout jeho lidské kvality – jeho skromnost, laskavost, ochotu vždy pomoci a optimistický pohled na svět, který ani pro něho nebyl vždy přející.

Dva týdny před touto tragickou událostí, která ho stála život, jsem s Pavlem dělala rozhovor pro noviny. Byl plný nadšených plánů jak na divadelní a hudební parketě (k jeho nejbližším plánům patřilo autorská hudební hra na motivy šumavských strašidel), tak na trampském poli. Kromě jiného jsme se domluvili na jarním setkání starých přátel právě na Rančáku – Pavel byl totiž nejen zelené krevní skupiny jako já, ale dokonce i stejný ročník, takže společných kamarádů jsme měli víc než dost. Plánovali jsme i jeho hudební vystoupení při předávání jihočeské literární ceny Číše Petra Voka a...
Bohužel je dnes zbytečné všechno vyjmenovávat – nic z toho se totiž již neuskuteční... Pavel dneska už hraje úplně na jiném pódiu nebo sedí na nebeském kempu, kde mu držel místo jeho brácha Miky...