V soutěži  ePorta 2020 získali Faux Passe Fonet hned dvě ocenění. První místo v divácké SMS soutěži a třetí místo ePorty od odborné poroty. Proto byli také pozváni do pořadu Karavana na Country rádiu, a tam se odehrála novinka pořadu. Dabovaný rozhovor, který už před tím vznikl pro ePortýr na papíře. Ptal se Jiří Vondráček a za Zuzku Pokornou odpovídala Denisa Marková.  Fajn veselý  dabing. Ale tady v ePortýru je ten rozhovor celý. A kromě toho blahopřání k velkému úspěchu…

Jak jste oslavili cenu Publika a třetí místo v ePortě?

Mezi těma cenama asi není rozdíl. Je naprosto nepředstavitelný, že ze 108 kapel, jsme se dostali mezi tak silnou 14ku finalistů a z nich nás pak porota vybrala na bronzový stupínek. Je pravda, že to, že se líbí písnička hlavně posluchačům a u nich právě ta naše vyhrála, těší o maličkou píď víc. 

Muzikant nedělá primárně písničky pro uznání, ale pro emoce. Ale soutěžit v písničkách je zvláštní. Není to atletika, která se dá změřit. A jsem si jistá, že tentokrát to porota měla hodně těžký  a my jsme hrdí a pyšní za krásný 3.místo.

Oslava probíhala do 7h ráno. Jsou to neopakovatelný chvíle, kdy si sedneme a probíráme svý muzikantský přání a touhy, nápady a prosíme a hledáme múzy, aby slétly i k nám. Užívali jsme si muzikantský štěstí, protože jsme cítili, že tenhle den byl právě náš. Dvě ceny v jedný soutěži je prostě mega vítězství.

Bylo to překvapení? 

Jasně, že bylo. Vždy je to překvapení a zároveň hodně velký přání. Je strašná spousta skvělých kapel. A dostat se mezi první řady už není lehký. A zůstat tam je ještě těžší. A jediná cesta jak tam zůstat, je pracovat na tom být stále lepší a upřímnější, a dávat písničky, který posluchače zasáhnou a osloví. A je jedno jestli smíchem, nebo pláčem, nebo příběhem, nebo vryjou do srdce větu z refrénu. Dnes už fanoušci neodpouští jalovost, nebo slovo JAKO. Chtějí víc a my zase víc pro ně.

Kdo tě přivedl k hudbě? 

Víš že ani nevím? Já byla v dětství vždy radiový, sportovní, zvířátkový a trochu komediantský dítě. Představovala jsem si, jak budu zpěvačka, herečka, dabérka.....muzikant. Ale první moment byl asi ten, kdy na prvním stupni ZŠ při hodině hudebky paní učitelka Němečková zahrála Mozarta na klavír. Abysme prý my oslové slyšeli umění. Nic krásnějšího jsem neslyšela. A pak začalo snění o muzice.

Jaká byla první písnička, kterou jsi na veřejnosti zpívala a komu to bylo? Jestli to víš?

První písničku si už nepamatuju :0). Vím, že to bylo na základce v soutěži na prvním stupni asi v 10letech ,a v místních Chvaletickém kulturáku. Tenkrát to byly nějaké budovatelské písničky :0) ...tenkrát jsem byla soudruhy postavená před volbu, že buď zazpívám, nebo propadnu z hudebky, takže bych se tím asi nechlubila, ale ve čtrnácti jsem se přihlásila na Mini-Portu (dnešní Dětská Porta) do Prahy s vlastní písničkou Dokaž. Tenkrát provázela pořadem kapela Grošáci. A já tu Portu vyhrála a úplně rozklepaná jsem pak od Grošáků přebírala cenu.

Pak mě pozvali do ČR k natočení své písničky a ta se pak  prvně zazněla v pořadu Domino. Kdyby byla cesta, jak ji znova slyšet, nebo získat asi bych ji maličko upravila a jako relikvii dala do dalšího alba. Jediná nahrávka kterou jsem měla ještě na kazetě emgetone zmizela před mnoha lety a já si pamatuju jen refrén.

Jak jsi našla Djembe ? cvičíš na něm? A máš stále stejný nástroj?

Jak jsem našla djembe? Já miluju všechny bouchací a dunící a cinkavý a šlapací nástroje. Je to taky tím, že si nemusíš pamatovat akordy :0). To je samozřejmě vtip, ale při hledáni vhodnýho nástroje pro mne nakonec zvítězily perkuse. Klavír a housle prý byli moc drahý a kytara mě neoslovovala natolik, abych chtěla být dalším panem Rakem. Spíš jako prostředek na skládání a doprovázení. A hlavně.......těch armád kytaristů co se vždy sešlo někde na potlachu a začali najednou hrát.......proč nosit další kytaru, tak mě napadly bonga. Od bong už byl jen krůček k djembe. To mne přímo uhranulo, když jsem měla možnost vidět a slyšet mou sestra Linda Fernandez Saez- dřiv Pokorná jako já, dnes je přední choreograf a učitelka tance, při zkoušení divadelní hry na AMU. Ten zvuk byl tak silný, že mě to inspirovalo se naucit na něj sama. A Linda mi pak jako dárek přivezla djembe ze Senegalu. A jak se ptáš, jestli cvičím? Necvičím. Mám teď v plánu rozšířit nástroj na který teď hraju.A to je cajon. Ten už mám druhý. Napřed jsem se jako samouk učila a hrála na LP a teď už jsem si nechala postavit masivní a skvostný cajon od Martina Fritsche. Už jsem si pořídila k němu hi-hat, bude následovat buď basová šlapka, nebo clikc pro loop a přídavný činel. Takže taková malá perkusní bicí sada. Pak snad i bodhran. 

Když zkoušíte novou písničku s kapelou, tak to vypadá jak? Dostanou texty, akordy, nebo nahrávku demo a doma se ji naučí?

Novou písničku zkoušíme tak, že ji na zkoušce napřed představím, zahraju, řeknu jaký mám představy, pocity, jak si představuju k ní basu, rytmus, rytmiku, solovou kytaru, jaké tempo, kde by mohl být druhý hlas.atd. S hlasy více pracuje Kačka, která dělá hlasy i pro ostatní. To je její parketa.

Pak se s písničkou všichni seznamujeme, probíráme jí a skládá se její celkový háv, protože každý cítí tóny jinak a představy jsou taky jiný a chce to čas. Co se zdálo včera perfektní, druhý den může znít uměle a násilně. Struktura a linka a text písničky povětšinou zůstane tak, jak ji složím. Ale je pro mě důležitý, jak celá kapela tu písničku cítí, protože hrát písničku který nevěříš, nebo nemáš ráď je prostě špatně. Proto probíráme na zkoušce, jak kdo tohle cítí a v jakým třeba kontrastu se to či ono dalo zahrát. Takže pak vznikne, že má každý prostor si tam to svoje JÁ dát. A to pokládám za důležitý. Ale musím přiznat, že to konečný rozhodnutí dělám většinou já. Pak už se jen na zkouškách cvičí a cvičí ,aby si písnička sedla.

Které koncerty tě hodně mrzí, že letos nejsou a nebudou? 

Který koncerty mě mrzí? Jirko všechny koncerty, který jsme nemohli zahrát. Opravdu bez rozdílu. Bylo by přece nefér, říct nějaký název třeba velkýho koncertu, nebo festivalu, protože má věhlas a neříct malý koncert, nebo festival, který je zase pro dobrou věc, nebo benefici. Všechna hraní, která nebyla, nás moc mrzí. A pak koncerty, na kterých jsme ještě neměli možnost hrát.:0). Třeba v Prázdniny v Telči, Folk na Lichnici, Trampský Širák, Třebsíňská Zvonička, Sázavafest.............

Co děláte, když se nekoncertuje?

Co děláme? Teď je právě období skládáni, abychom představili na příští rok zbrusu nové písničky. 

Těšíte se na Portu 2021? Když bude?

No jasně, že se těšíme na Portu. Bez Porty by to prostě ani nešlo. Ač je samozřejmě Porta už trošku jiná než asi před 20lety, je to pořád Porta, která má tradici a vždy bude jiná, a výjimečná, než ostatní festivaly. Některým je to líto, nebo jsou rozzlobení, že na Portě už zřídka kdy uslyší staré trampské písničky, ale doba jde dopředu a i hudba jde dál. A Porta přece nebyla jen o trampskych písničkách. Ta přece vznikla z mnohem větších důvodů. Porta je opravdu z mála festivalů, kterou muzikanti vnímají něco jako hudební malou Grammy a každý ji chce vyhrát. Tak jako my.

Díky za rozhovor a těšíme se na vás na Portě v Řevnicích 2021

Jo a dabovaný rozhovor z karavany najdete na adrese Karavanacz.cz

JV