Swingové poselství v zeleném

V hlavní roli swing – tak by se dal krátce a výstižně charakterizovat obsah letošního, v celkovém pořadí už šestého alba Bedi Šedifky Röhricha, vydaného plzeňským Avikem. Nese jednoznačný název Vivat swing a vzdává hold právě tomuhle populárnímu a léty prověřenému žánru, který má Beďa hluboko pod kůží už od dob mládí.

Je evidentní, že mu swing prostě sedí a že si tímhle počinem splnil jeden ze svých dávných snů, aniž by se zpronevěřil čemukoliv jinému. Kdyby tato hudební novinka byla třeba videonahrávkou, určitě byste viděli, jak s ním rytmus skladeb šije a jak si spontánně podupává – a určitě nejen on.

Všech čtrnáct písniček na disku prošlo Beďovou autorskou dílnou, na dvou z nich se podílel Petr Skalický a na dalších osmi pak Šedifkův dlouhodobý muzikantský souputník Přemek Haas, který má společně s Beďovým synkem Míšou, Daliborem Bártou, Davidem Kovářem, zapojeným dixie septetem a Romanou Tomáškovou na svědomí i aranže skladeb, v posledním případě pak samotných vokálů. Jména Přemka a Míši figurují vedle Bedi také v interpretačním rejstříku, z něhož bych ráda vyzvedla mimo jiné odpichový a báječně sladěný The Dixie Hot Licks se zpěvačkou Janou Mel Golianovou a samozřejmě nezapomenutelné dámské vokály Přeletu M. S. Dále pak hlas Filipa Hahna, Jiřího Muchy a některých již dříve jmenovaných hudebníků. Nástrojový park v jednotlivých skladbách kromě kytar, banja, ukulele a něčeho, co je nazváno zajímavě ukenbanjo, skvěle oživuje a dokresluje klavír Václava Greifa či klarinet Davida Kováře a v tomto daném výčtu nemohou pochopitelně chybět ani bicí, trumpety, trombón, suzafon a hlavně saxofony – to vše ve vynikajícím podání členů výše zmiňovaného septetu.

Že i ve swingové lince zůstává jak obsah cédéčka, tak jeho hlavní tvůrce věrný filozofii trampského světa, dokazují nejen názvy některých písniček, ale procítěné a lehce vnímatelné texty, s cíleným vyhýbáním se cukerínovému sentimentu. To by ani svižnost a rytmus většiny zařazených skladeb prostě neunesly. Jednu z písniček, a to hned tu první s názvem Ztracený písně, věnoval Beďa folkovému bardovi Žalmanovi a další - Gibsoní hnízda široce rozevřené muzikantské náruči brněnských trampů, s nimiž je sezpívaný nejen hlasově, ale i srdcem. Tak trošinku jim tuhle poctu vlastně závidím, ale zároveň uznávám, že si ji bezvýhradně zaslouží.

Osobitý, netradiční sleevenote tentokrát podepsal Mirek Černý a vyznává se v něm nejen ze svého vztahu ke swingovému rytmu, ale připomíná si i časem oddělené osobní kontakty s Plzní, které v něm zanechaly nehynoucí vzpomínky dodnes – a to v souvislosti s faktem, že tohle město je Šedifkovým domovem, i když poslední léta tráví vesměs na své chatě, ale také místem zrození uváděného, svým způsobem výjimečného hudebního dárku.

Stačí zavřít oči, zaposlouchat se do přitažlivého rytmu a Šedifkovy písničky odfouknou vaše starosti a trable jako chmýří, někam hodně, hodně daleko, a vaši duši zaplaví na téměř tři čtvrtě hodiny vlna swingu sladěného s tlukotem vašeho srdce…