Slunce v duši

Moje hudební jazzovo folkovo popovo písničková duše se zatetelila. Zaznělo něco, co jsem nečekal a co mě naplnilo radostí. Najednou jsem měl spokojený a vděčný pocit, že jsem překonal těch několik překážek, než jsem si Sluníčko pustil. Album Maratón dlouho leželo mezi ostatními ve velké kupě cédéček mých přátel a kolegů, které mám připravené, že si je pustím, jakmile budu mít jen trochu času a nebudu zrovna nikam spěchat, abych si to užil a vychutnal si co moji kolegové hrají, zpívají a píší.

{difficulty}5{/difficulty}

S Otou se známe z Porty a tam jsem taky dostal CD Maratón. Abych se přiznal, obal mi přišel dost podezřelý, grafika tak nějak nepoutavě až moc střízlivá, vydavatel nikde, booklet strohý, zkrátka dosti podezřelé CD na to, aby se na to neznalý vrhnul a poslechl si byť jen jednu písničku. Teď si říkám,“ Měl jsem to udělat dřív“ a mohl jsem říct Otovi Maňákovi, až zase bude na Portě: Milý Oto, je to nádherný, to co jste v ostravském Českém rozhlase natočili. A když jsem si vaše CD pustil, nebe se rozzářilo, slunce se rozprostřelo ve všech koutech domu a já zapomněl na starosti kolem….Fakt:-))

To album má všechno, co jsem v oblasti vokální interpretace na amerických partách obdivoval. Ladění, nápady, nádherná a originální vokální aranžmá a pestrá nápaditost, která s každou další písničkou přináší nové hudební fórky, barvy a překvapení. Už dlouho jsem se u poslechu cédéčka tak netěšil na další a další písničku, na aranžmá a na samotné jednotlivé interprety.
Samozřejmost intonační čistoty vokalistů dovoluje vychutnat si každý nápad a každý jednotlivý hlas. A taky veselý a nebojácný přístup k tomu co máme rádi, jako jsou například Beatles, nebo Georg Gershwin a čeho se obáváme se dotknout, abychom to nezničili. Sluníčko si na to naopak krásně posvítilo …A je fajn, jak pozoruhodně se mezi světovými velikány nekrčí vlastní tvorba jako Popelka v koutě, ale zdatně doplňuje tvorbu, kterou máme pod kůží dlouhá léta. Ukolébavka Ticho léčí na konec je sametovou tečkou alba. Fakt pěkný.

A to všechno co jsem slyšel, přináší laskavou a potěšující originalitu tuzemské tvorby. Nejedná se o napodobeninu americké total dokonalé žánrové jednoty, ale právě ty nádherné výlety do jazzovofolkovýchch ých barev Otovy kytary jsou osvěžující.
O to působivěji pak přichází čistá vokální aranžmá, jako například ve spojení Maratónu a San Francisca, nebo opačně Vzpomínky mi zůstanou s Blues u železničního mostu. Tady se opravdu dá směle říct, že duše hudebníka zaplesá a rozbuší se se Sluníčkem v duši…, Je radostné poslouchat, jak spolu jednotlivé hlasy ladí., kamarádí, doplňují se, vtipkují, smějí se a zachovávají si při tom svoji váženou originalitu sólistů. Mluvím o krásné a éterickém sopránu Radky Kadlíčkové, lahodnéma sametovém altu Lenky Maňákové, bravurním a jistojistému basu syna Davida, taky o dvou tenorech Láďovi |Maňákovi a Petru Kasanovi. Toto album považuji za drahokam naší vokální tvorby. Hezky nám to ten Ota Maňák zaranžoval….