TOHLE JE VZKAZ  

Ve snu jsem si vzpomněl na jednu básničku, kterou jsem četl před 50 lety. Mám utkvělou představu, že jsem jako školák listoval čítankou, co budem probírat, ale možná to mohl být i nějaký časopis, a narazil jsem na divnou báseň, co vůbec jako báseň nevypadala.

Volně parafrázuji: Sedím na břehu řeky / Rákosí se kývá / Voda plyne / Jmenuji se Li Po / Píše se rok 733. Takovou zvláštní zprávu posílá čínský básník z 8. století. Text jsem teď po těch 50 letech marně hledal, na internetu, ve výborech z díla, v učebnicích, čítankách, ale nenašel. Jen básně podobné v tomto duchu. Detektivka. Ten nedočkavý třes v rukou, když jsem otvíral už několikátou učebnici z té doby – a zase tam v oddílu Světová literatura byla jiná jeho báseň. Zase nic. Nicméně jsem si to nemohl vymyslet. Vše jsem projít nestihl, tak věřím, že se toho třeba ujme nějaký nadšenec mezi posluchači a že ten text najde.

Nechápal jsem, jak takový text mohl přežít téměř třináct set let a dostat se jako vzkaz do rukou zrovna mně? Letopočet v textu přesně nevím, ten odhaduju, to by bylo básníkovi zrovna 32 let. Pamatuju si i to, že jsem to četl v obýváku a že mi přišlo, že to by mohl napsat každý: Sedím na gauči doma / Mám se učit matiku / Místo toho si čtu básničky / Jmenuji se Slávek Janoušek / Píše se rok 1968.

Ale tohle selfíčko z dávných věků je obraz, fotografie jednoho jediného ze všech možných okamžiků v proudu té vteřiny veškerého času, co člověk existuje. A zrovna ten klidný, uklidňující obraz. Objímající.

Nepřetržitý film života je vlastně souborem miliard biliónů triliónů obrazů-fotografií, větší číslo neumím vyjádřit, a všechny okamžiky se ukládají v dočasných pamětech jedinců i ve vesmírných harddiscích. A bude se tak dít stále dál, dokud a pokud bude homo sapiens rozumný a dokud náš malý vesmír jednou, až se slunce rozdá, nepohltí tma, aby se zase zrodil v jiných dimenzích. Čas stojí a běží zároveň. Proto je možné uvidět v různých časech sedět postavu na břehu řeky. A proto je možné se stále vracet. Proč si nepředstavit, jak můj vzkaz přijme nějaký školák v roce 3303, v takové blízké budoucnosti. A zrovna ve chvíli, kdy má dělat úplně něco jiného.

Z toho snu vzniklo několik písní pro CD Tohle je vzkaz. 

T O H L E  J E  V Z K A Z
Hudba a text: Slávek Janoušek

Tohle je vzkaz
Pro ty co mě slyší
Co mě slyší zpívat
Zpívat a hrát
O vteřině tiché
A ještě tišší
V rytmu se kývat
V rytmu stát

Tohle je vzkaz
Který jsem si našel
Když jsem byl dítě
Ve školní čítance
Jak bratry oslovil nás
Zasáhl touhy naše
Sypal to z rybářské sítě
Básníka vyhnance

Obejmi opilý měsíc
Podej mu plnou číš
Obejmi opilý měsíc
Než se rozloučíš

Jako bych tu seděl já
Na břehu řeky
Rákosí se kývá
A voda plyne
A jak se mi zdá
Je rok sedmistý třicátý třetí
Básník Li Po zpívá
Jen publikum je jiné

Teď se ti zastavuje čas
Teď právě v tuto chvíli
A ty ostré otisky v nás
Se hluboko do pamětí vryly
Rozhlídni se kolem dokola
A vyfoť si to svýma očima
Až si to za tisíc let někdo vyvolá
Bude to něco co stále dojímá

Jako něco co téměř není
Tenounký tón pro ty hluché
V hlubokém spánku zákmit snění
Zářivá barva pro nevidomé
Něco co je tak jednoduché
Ještě postůj metronome
V tom zastavení
Přes věky jsme roztroušeni
A všichni propojeni
To je ten vzkaz
Někdy jsme v přestrojení

Obejmi opilý měsíc
Podej mu plnou číš
Obejmi opilý měsíc
Než se rozloučíš
A teď se mi zdá
Je rok třítisící třista třetí
Básník Li Po zpívá
Jen písně jsou jiné
To zase sedím já
Na břehu řeky
Rákosí se kývá
A voda plyne